Remarque---Na-západní-frontě-klid

Jeho uniforma je ještě napolo rozepatá. Tobolku s papíry lze lehce najít. Ale zdráhám se ji 

otevřít.   Je   v   ní   legitimace   s   jeho   jménem.   Pokud   neznám   jeho   jména,   mohu   ho   snad   ještě 
zapomenout, čas jej vymaže, tento obraz. Jeho jméno je hřebík, který se do mne zarazí a který 
nebude nikdy možno vytrhnout. Je v něm síla, která bude umět všechno zase vyvolat, bude se to 
vracet zas a zas a vstávat přede mnou.

Držím nerozhodně tobolku v ruce. Vypadne mi a otevře se. Vylétne několik obrazů a dopisů. 

Seberu je a chci je zase uložit, ale tlak, který mne svírá, celá nejistota situace, hlad, nebezpečí, 
tyto hodiny s mrtvým mě přivedly do zoufalství, chci urychlit rozřešení a zesílit a ukončit svá 
muka, jako tluče člověk nesnesitelně bolavou rukou o strom, bez ohledu na to, jak to dopadne.

Jsou   to   fotografie   ženy   a   malého   děvčátka,   uzounké   amatérské   fotografie   před   zdí   s 

břečťanem. Vedle jsou dopisy. Vyndám je a pokouším se je číst. Většině nerozumím, lze to těžko 
rozluštit a znám jen málo francouzsky. Ale každé slovo, které přeložím, proniká mi do prsou jako 
výstřel, jako bodná rána. Hlava mi bolí předrážděním. Ale tolik ještě chápu, že těm lidem nesmím 
nikdy psát, jak jsem chtěl dřív. Dívám se ještě jednou na fotografie; nejsou to bohatí lidé. Mohl 
bych jim jednou anonymně poslat peníze, jestli nějaké někdy později vydělám. Toho se křečovité 
chápu,   to   je   aspoň   malinká   opora.  Tento   mrtvý   je   spjat   s mým  životem,   proto   musím   dělat 
všechno a slíbit všechno, abych se zachránil; slibuju slepě, že chci žít jenom pro něho a pro jeho 
rodinu, mluvím na něho vlhkými rty a přehluboko ve mně spí při tom naděje, že se tak vykoupím 
a přece jen ještě odtud dostanu; malá lest, že se budu potom vždycky ještě moci podívat, co a jak. 
A proto otevru knížku a čtu pomalu: Gérard Duval, typograf.