Remarque---Na-západní-frontě-klid

Teď střílejí naše baterky. Práská to docela blízko mne. To mě rozdivočuje až k šílenství, to mi 

tak ještě schází, aby mě trefili naši; klejů a zadírám se do bláta; je to divoký výbuch, na konec 
mohu už jen sténat a prosit.

Výbuchy granátů vrývají se mi do uší. Provedou-li naši protivýpad, jsem zachráněn. Tisknu 

hlavu do země a slyším tlumené dunění jako vzdálené explose v dolech a zdvíhám ji zas, abych 
číhal na zvuky nade mnou.

Kulomety štěkají. Vím, že naše drátěné překážky jsou pevné a skoro neporušené; část jich je 

nabita   silným   elektrickým   proudem.   Střelba   z   pušek   roste:   Nepro-
razí, musí ustoupit.

' Klesám' zase zpátky, napjat k prasknutí. –Slyším cvakot a plížení a drnčení. Do toho se 

zařízne oje dinělý výkřik. Ostřel.ují je, útok je odražen.

*    *    *

Vyjasnilo se ještě trochu víc. Kolem mne pospíchají kroky. První. Minou. Zase jiné. Štěkot 

kulometů tvoří jediný nepřetržitý řetěz. Právě se chci obrátit, to tu zarachotí a ke mně do jámy 
těžce s plesknutím padne nějaké tělo, sklouzne, leží na mně. . Nemyslím na nic, nerozhoduji se k 
ničemu, bodám šíleně a cítím jen, jak tělo sebou škube a potom změkne a zhroutí se. Když se 
vzpamatuju,je má ruka lepkavá a mokrá.

Ten druhý chroptí. Zdá se mi, že řve, každé vydechnutí je jako výkřik, zahřmění, ale to tak 

buší v mých žilách. Chtěl bych mu zavřít hubu, nacpat tam hlínu, ještě jednou bodnout, aby byl 
tichý a neprozradil mě; ale vzpamatoval jsem se už natolik a tak zeslábl, že už nemohu proti 
němu zdvihnout ruku.

Tak   se   plazím   do   nejvzdálenějšího   koutku   a   zůstávám   tam   s   očima   ztrnule   na   něho