Remarque---Na-západní-frontě-klid

Po nějaké chvíli zase poslouchám. Ještě pořád nejsem na pravé stopě. Změť jam mi připadá 

teď tak nepřehlednou, že rozčilením už ani nevím, kam se obrátit. Snad lezu rovnoběžně se 
zákopy, to pak může trvat věčně. Dělám proto zase kličku.

Tyhle zatracené světelné padáky! Hoří, jak se zdá, celou hodinu, člověk se nemůže ani hnout, 

aniž by to hned kolem něho nehvízdalo. Ale žádná pomoc, musím ven. Prodírám se s přestávkami 
dále, pomalu jako rak sunu se terénem a rozedru si do krvava ruce o hrany střepin, které jsou 
ostré jako břitvy.

Občas mám dojem, že nebe na obzoru je jasnější, ale to může být také jenom představa. 

Pomalu ale svítá ve mně poznání, že lezu o život.

Zapraská granát. Hned za ním dva jiné. A už je to tady. Dělový přepad. Kulomety štěkají. 

Prozatím nezbývá nic jiného než zůstat ležet na místě, kde jsem. Zdá se, že přijde útok. Všude 
stoupají rakety. Nepřetržitě.

Ležím skroucen ve velké jámě, nohy až po břicho ve vodě. Přijde-li útok, sklouznu do vody, 

tak hluboko, jak to jen půjde, abych se nezadusil, s hlavou do bahna. Musím dělat mrtvého.

Najednou slyším, jak oheň skáče zpět. Smeknu se hned dolů, do vody na dně, přílbu docela v 

týlu, ústa otevřena jen natolik, abych měl trochu vzduchu.

Pak zmrtvím; neboť někde něco drnčí, tápe to a cupe blíž-všechny nervy ve mně ztuhnou v 

led. Klusá to přese mne, první vlna mě minula. Měl jsemjen jednu drásavou myšlenku: „Co 
uděláš, když někdo skočí do tvé jámy?" Vyškubnu rychle malou dýku, pevně ji sevřu a schovám i 
s rukou zase do bahna. Bodnu, hned jak sem skočí, buší mi to v mozku, probodnu mu krk, aby 
nemohl křičet, jinak to nejde, bude právě tak poděšen jako já, a už ze strachu na sebe skočíme, a 
tu musím být já první.