Remarque---Na-západní-frontě-klid

Ale touto cestou se nikam nedostanu; neboť to je osud nás všech; kdyby Kemmerich dal 

pravou nohu o deset centimetrů dál nalevo, kdyby se Haie sehnul ještě o pět centimetrů.

Mlčení se táhne do nekonečna. Mluvím a musím mluvit. Tak mluvím na něho a říkám mu to: 

,,Kamaráde, já tě nechtěl zabít. Kdybys sem skočil ještě jednou, neudělal bych to, kdybys i ty byl 
rozumný. Ale před tím jsi mi byl jenom myšlenkou, kombinací, která žila v mém mozku a 
vyvolala rozhodnutí; tu kombinaci jsem ubodal. Teď teprve vidím, žes člověk jako já. Myslil 
jsem na tvé ruční granáty, na tvůj bajonet a na tvé zbraně; teď vidím tvou ženu a tvůj obličej a to, 
co máme společného. Odpusť mi, kamaráde! Vidíme to vždycky příliš pozdě. Proč se nám stále 
znova neříká, že jste právě takoví ubozí chlapíci jako jsme my, že vaše matky se o vás strachují 
právě tak jako naše a že máme stejný strach před smrtí a stejné umírání a stejnou bolest. Odpusť 
mi,   kamaráde,   jak   jsi   mohl   být   mým   nepřítelem!   Kdybychom   odhodili   tyto   zbraně   a   tuto 
uniformu, moh bys být právě tak mým bratrem jako Kat a Albert. Vem si mých dvacet let, 
kamaráde, a vstaň, vem si víc, neboť já nevím, co s nimi."

Je ticho, fronta je klidná až na praskot pušek. Kule lítají hustě, nestřílí se bez plánu, ale na 

všech stranách se ostře míří. Nemohu ven.

„Budu psát tvé ženě," povídám mrtvému spěšně, „budu jí psát, aby se to ode mne dověděla, 

řeknu jí všechno, co říkám tobě, aby netrpěla, budu jí pomáhat a tvým rodičům taky a tvému 
dítěti."