Remarque---Na-západní-frontě-klid

Je to marné. Myšlenky mi víří v divém zmatku hlavou, slyším varovný hlas matčin, vidím 

Rusy stát s vlajícími vousy u mříže, mám jasnou, podivuhodnou představu jakési kantiny se 
židlemi, nějakého kina ve Valenciennes, vidím mučivě, příšerně ve své představě šedivé, bezcitné 
ústí hlavně, které bez hluku a, číhavě sleduje mé pohyby, když se snažím pootočit třeba Jen. 
hlavu; ze všech pórů vyráží mi pot.

Ležím stále ještě v jakési úžlabince. Dívám se na hodinky; minulo teprve několik minut. Čelo 

je mokré, oční dutiny vlhké, ruce se třesou a potichu supím. Není to nic jiného než záchvat 
strachu, docela obyčejný sakramentský strach vystrčit hlavu a plížit se dál.

Mé napětí se rozplývá jako kaše v jediné-přání; moci zůstat ležet na místě. Mé údy jsou 

jakoby přile pené k zemi, a dělám marný pokus; nechtějí se odlepit. Tisknu se k zemi, nemohu 
vpřed, rozhodnu se zůstat na místě. Ale ihned mě zaplaví nová vlna, vlna studu, lítosti, i vlna 
vědomí, že jsem skryt. Pozvedám se trochu, abych se rozhlédl. Raketa letí do výše; skrčím se zas.

Bojuji  divoký, nesmyslný  boj,  chci  ven  z úžlabinky  a  přec  zas  do  ní  sklouzám, říkám si 

,,musíš, to jsou tví kamarádi, to není přece žádný pitomý rozkaz", a hned zas: „Co je mi po tom, 
mám jen jeden život, a ten mohu ztratit.

Tím vším je vinna ta, dovolená omlouvám se roztrpčeně. Ale sám tomu dobře nevěřím, je mi 

hrozně mdlo, pomalu se nazdvihuji a vysoukám na ruce a ležím teď půlkou těla na okraji jámy.

Tu slyším šustot a strhnu tělo zpátky. Přes hluk dělostřelby slyší člověk přesně podezřelé šusty. 

Číhám; šustot je za mnou. Jsou to naši lidé, kteří jdou zákopem. Teď slyším i tlumené hlasy. 
Podle tónu mluví to asi Kat.