Remarque---Na-západní-frontě-klid

„Hovorem se taky nic nespraví," potvrzuje Kat. Na dovršení všeho musíme téměř všecky nově 

vyfasované věci zas vrátit a dostaneme zase své staré hadry. Ty dobré byly jen pro parádu.

Místo do Ruska jdeme zas na frontu. Cestou jdeme ubožáckým lesem s roztříštěnými kmeny a 

rozoranou půdou. Na některých místech jsou strašlivé díry. ,,Sakra, tady do toho ale mydlili," 
povídám Katovi. „Minomety," odpovídá a ukazuje nahoru. 

Ve větvích visí mrtví. Nahý voják krčí se na vidlici kmene. Má ještě přílbu na hlavě, jinak 

nemá na sobě nic. Tam nahoře sedí z něho jenom půlka, trup bez nohou.

„Co se to tu stalo?" ptám se. ,,To ho vyrazili z hadrů," vrčí Tjaden. Kat říká: „To je komické, 

viděli jsme to už párkrát. Kam taková mina cákne, vyrazí člověka skutečně doslova z hadrů. To 
dělá tlak vzduchu."

Hledám dále. Je tomu vskutku tak. Tam visí samotné kusy uniformy, jinde lpí krvavá kaše, 

která byla kdysi lidskými údy. Leží tu tělo, které má ještě na jedné noze kus podvlékaček a kolem 
krku límec blůzy. Jinak je nahé, hadry visí po okolních stromech. Obě paže jsou pryč, jako by 
byly vykrouceny. Jednu z nich jsem objevil v křoví vzdáleném dvacet kroků.

Mrtvý leží na obličeji. Tam, kde jsou rány po utržených pažích, je země černá krví. Pod 

nohama je listoví rozhrabáno, jako by ten raněný byl ještě sekal nohama.

„Todle není žádná legrace, Kate," povídám. „Střepina v břiše taky ne," míní Kat. A to všecko 

není tak staré, krev je ještě čerstvá.

Poněvadž všichni lidé, které vidíme, jsou mrtví, nezdržujeme se, ale hlásíme věc u nejbližšího 

obvaziště. Konec konců to není naše věc ubírat práci těm valachům od sanity.