Remarque---Na-západní-frontě-klid

vřesoviskem. Hodiny se mučivě táhnou; nevíme, o čem mluvit. Tak mluvíme o matčině nemoci. 
Je to, jak teď určitě víme, rakovina, leží už v nemocnici a bude co nejdřív operována. Doktoři 
doufají, že se uzdraví, ale my ještě nikdy neslyšeli, že by se rakovina uzdravila.

,,Kde vlastně leží?" ptám se.

,,V Luisině nemocnici," povídá otec.

„Na které třídě?"

„Na třetí. Musíme vyčkat, co bude stát operace. Chtěla sama ležet na třetí. Říkala, že tam 

bude mít aspoň zábavu. Je to taky lacinější."

„Ale leží tam s příliš mnoha lidmi. Jen jestli může v noci spát."

Otec kývá. Jeho obličej je ochablý a rozbrázděný. Má matka bývala mnoho nemocná; chodila 

sice do nemocnice, jenom když k tomu byla přinucena, ale stálo to přes to příliš mnoho peněz na 
naše poměry, a na to vlastně otec vynaložil svůj život.

,,Kdybychom aspoň věděli, co bude stát operace," říká.

„Neptali jste se?" Ano, přemýšlím trpce, tací jsme, tací jsou, ti chudí lidé. Neodvažují se zeptat 

po ceně  a raději se kvůli  tomu hrozně  trápí; ale ti druzí, co to nemají zapotřebí, těm je to 
samozřejmé, že si vyjednají cenu předem. K nim se taky doktor nebude chovat nepřívětivě.

,,Ty převazy potom jsou taky tak drahé," povídá otec.
„Co nemocenská pokladna, ta nebude nic platit?" ptám se.

,,Matka je už příliš dlouho nemocná."

„Máte nějaké peníze?"
Potřásá hlavou. „Ne. Ale mohu teď zas pracovat přes čas."
Vím: bude až do půlnoci stát u svého pracovního stolku a falcovat a lepit a stříhat. V osm 

večer něco sní, něco z těch nevýživných svinstev, která dostávají na lístky. Pak si vezme prášek 
proti bolení hlavy a bude pracovat dál. Abych ho trochu povyrazil, vypravuji mu několik historek, 
které mi právě napadají, vojenské vtipy a podobné o generálech a feldvéblech, kteří byli nějak 
napáleni.