Remarque---Na-západní-frontě-klid

Stojí u mříže; občas některý z nich odklopýtá a na jeho místo do řady se postaví jiný. Většina 

mlčí; jen jednotlivci žebrají o dutinku vykouřené cigarety.

Vidím jejich tmavé postavy. Jejich vousy vlají ve vzduchu. Nevím o nich nic, jen že jsou 

zajatí, a to právě mne rozechvívá. Jejich život je beze jména a bez viny; - kdybych o nich věděl 
víc, jak žijí, jak se jmenují, co očekávají, co je tlačí, mělo by mé rozechvění nějaký cíl a mohlo 
by se proměnit v soucit. Tak ale cítím za nimi jenom bolest lidského tvora, strašlivou tíhu života a 
lidskou nelítostnost.

Jakýsi rozkaz udělal z těchto tichých postav naše nepřátele; jakýsi rozkaz by je mohl proměnit 

v naše přátele. U nějakého stolu podpíše pár lidí, které nikdo z nás nezná, kus papíru, a po celé 
roky je našim cílem to, co je jinak trestáno opovržením světa a jeho největšími tresty. Kdo tu 
ještě   může   rozlišovat   přátele   a   nepřátele,   když   vidí   tyto   tiché   lidi   s   dětskými   obličeji   a 
apoštolskými   vousy!   Každý   poddůstojník   je   rekrutovi,   každý   učitel   je   školákovi   větším 
nepřítelem než oni nám. A přece bychom zase stříleli my na ně a oni na nás, kdyby byli volni.

Dostávám strach; tu nelze dále myslet. Tato cesta jde do propasti. Ještě na to není čas; ale 

nechci tuto myšlenku ztratit, chci ji uschovat, uzavřít do té doby, až se skončí válka.

Srdce mi tluče: zda není tu onen cíl, ono veliké, to, co se obyčejně vyskytne jen jednou, to, nač 

jsem   myslil   v   zákopech,   co   jsem   hledal   jako   jedinou   možnost   existence   po   této   katastrofě 
veškerého lidství, zda není tu ta úloha pro pozdější život, úloha hodná roků hrůzy?