Remarque---Na-západní-frontě-klid

Má se tím spokojit, Kemmerich zůstane mrtev, ať to ví či neví. Když člověk viděl tolika mrtvých, 

nemůže už pochopit tolik bolesti pro jediného. Pravím tedy trochu netrpělivě: „Byl ihned mrtev. 
Vůbec toho necítil. Jeho obličej byl docela klidný."

Mlčí. Pak se pomalu ptá: ,,Můžeš to odpřisáhnout?"
„Ano."
„Při všem, co je ti svaté?"
Panebože, co je mi tak svaté; - takového něco se přece u nás rychle střídá.
„Ano, byl ihned mrtev."
„Chceš se sám nevrátit, když nebyl hned mrtev?" Vzal bych na sebe ještě bůhví co. Ale jak se 

zdá, tak mi věří. Dlouho vzdychá a pláče. Mám jí vypravovat, jak to bylo, a vymýšhm si historku, 
v kterou teď věřím skoro sám.

Když odcházím, líbá mne a dává mi jeho obraz.Je tam ve své rekrutské uniformě, opřen o 

stůl, jehož nohy jsou z neoloupaných březových větví. Za ním je jako kulisa namalovaný les. Na 
stole stojí žejdlík piva.

*    *    *

Je poslední večer doma. Všichni jsou zamlklí. Jdu brzy do postele, chytnu podušku, přitisknu 

ji k sobě a vložím do ní hlavu. Kdo ví, jestli budu zas někdy ležet v takové posteli s peřinami.

Matka přijde ještě pozdě do mého pokoje. Myslí, že spím, a já se taky tak tvářím. Mluvit, být 

spolu a bdít, je příliš těžké.

Sedí až skoro do rána, ačkoli má bolesti a občas se zkřiví. Konečně to už nemohu vydržet, 

tvářím se, jako bych se probouzel.

„Jdi spát, mami, tady se nastydneš."
Povídá: „Později se ještě dost naspím."
Zvednu se: „Vždyť já nejdu rovnou do pole, mami. Musím přec dřív na čtyři neděle do 

barákového tábora. Odtamtud si snad některou neděli zaskočím ještě domů."

Mlčí. Pak se tiše ptá: ,,Hodně se bojíš?"
„Ne, mami."
,,Chtěla jsem ti ještě něco říci: Měj se na pozoru před ženskými ve Francii. Jsou tam ošklivé