Remarque---Na-západní-frontě-klid

A tak to taky bude, budu-li mít štěstí, až bude po válce a já se vrátím navždycky. Budu právě 

tak tady sedět, koukat po pokoji a čekat.

Jsem rozčilen; ale nechtěl bych být, neboť to není správné. Chtěl bych opět pocítit to tiché 

vytržení, pocit silného, nepojmenovatelného puzení, jaké jsem cítíval dřív, když jsem se postavil 
před své knihy. Kéž by mě zase ovál onen vítr tužeb, který stoupá z hřbetů knih, kéž by roztavil 
ten   těžký,   mrtvý   olověný   balvan,   který   někde   ve   mně   leží   a   probudil   opět   netrpělivost   po 
budoucnosti, rozechvěnou radost ze světa myšlenek; kéž by mi vrátil střehový postoj mého mládí, 
který jsem ztratil.

Sedím   a   čekám.   Napadá   mě,   že   musím   jít   ke   Kemmerichově   mamince;   mohl   bych   taky 

navštívit Mittelstaedta, je asi v kasárnech. Dívám se z okna; za oslněným obrazem ulice se 
vynořuje jemně a vybledle hřeben pahorků, mění se v světlý, podzimní den, v němž sedím u ohně 
a jím s Katem a Albertem z misky pečené brambory.

Ale nechci na to myslet a smažu obraz. Ať mluví pokoj, ať mne zajme a strhne, chci cítit, že 

sem patřím, a poslouchat, abych věděl, až zase půjdu na frontu: Válka zapadne a utone, až přijde 
vlna návratu, je po válce, nerozzírá nás, nemá nad námi jiné moci kromě vnější!

Hřbety knih stojí řadou vedle sebe. Znám je ještě a vzpomínám si, jak jsem je rovnal. Prosím 

je očima: Mluvte ke mně, vem si mě, živote z dřívějška, ty bezstarostný, krásný živote, vem si mě 
zase! Čekám, čekám.