Remarque---Na-západní-frontě-klid

Hodiny ubíhají rychle, když člověk přemýšlí. Vzchopím se a provázím sestru. Jde na jatka pro 

pár liber kostí. To je velká výhoda a lidé se staví už od rána do fronty. Mnoho jich omdlévá.

Nemáme štěstí. Když jsme čekali střídavě tři hodiny, fronta se rozchází. Kosti už nejsou.
Je   dobře,   že   svou   stravu   dostávám.   Přinesu   z   ní   něco   matce   a   tak   máme   všichni   trochu 

vydatnější jídlo.

Dnové   jsou   stále   těžší,   matčiny   oči   stále   .smutnější.   Ještě   čtyři   dni.   Musím   jít   ke 

Kemmerichově matce.

*    *    *

To se nedá popsat. Tato chvějící se, vzlykající žena, která mnou lomcuje a na mne křičí: „Proč 

pak ty žiješ, když on je mrtev!", která mne zalévá slzami a volá: ..Proč jste tam vůbec, takové 
děti" – která klesá do židle a pláče: ,,Viděls ho. Viděls ho ještě? Jak umíral?"

Říkám jí, že dostal ránu do srdce a byl ihned mrtev. Dívá se na mě, pochybuje: „Lžeš. Já to 

vím lip. Cítila jsem. jak těžce umíral. Slyšela jsem jeho hlas, cítila jsem v noci jeho úzkost, - 
řekni pravdu, chci to vědět, musím to vědět."

,,Ne," povídám, „byl jsem vedle něho. Byl ihned mrtev."
Prosí mě tiše: ,,Řekni mi to. Musíš. Vím, chceš mě tím těšit, ale copak nevidíš, že mě mučíš 

víc, než kdybys mi řekl pravdu? Nemohu snést tu nejistotu, řekni mi, jak to bylo, i kdyby to bylo 
sebe strašnější. Je to vždycky ještě lepší, než co si takhle musím myslet."

Neřeknu to nikdy, ani kdyby mě rozkrájela. Lituju jí, ale připadá mi, že je taky trošku hloupá.