Remarque---Na-západní-frontě-klid

Obrazy táhnou kolem mne, nezachytí se, jsou to jen stíny a vzpomínky. Nic, nic.
Můj neklid vzrůstá. Strašlivý pocit cizoty ve mně náhle vyvstává. Nemohu najít zpáteční 

cestu, jsem vyvržen; ať prosím a prosím sebe víc, nic se nepohne, sedím smutně a neúčastně jako 
odsouzenec a minulost se ode mne odvrací. Zároveň ale mám strach přespříliš ji zaklínat, neboť 
nevím, co by se pak mohlo stát. Jsem voják a to nesmím pustit se zřetele.

Unaveně vstávám a dívám se z okna. Pak si vezmu jednu z knih a listuju v ní, chtěje trochu 

číst. Ale zasunu ji a vezmu jinou. Jsou tam zatržená místa. Hledám, listuju, beru nové knihy. Leží 
jich už vedle mne halda. Přibývají jiné, spěšněji - listy, sešity, dopisy.

Němě stojím před nimi. Jako před soudem. Bez odvahy.
Slova, slova, slova - nedolétají až ke mně.
Pomalu stavím knihy opět na jejich místa.
Po všem.
Vycházím tiše z pokoje.

*    *    *

Ještě se nevzdávám. Do svého pokoje se sice už nevracím, ale těším se; několik dní, to není 

ještě nezbytně konec všeho. Mám na to pak - později - léta času. Prozatím jdu do kasáren k 
Mittelstaediovi a sedíme v jeho světničce, tady je vzduch, který sic nemám rád, ale na který jsem 
zvvkl.

Mittelstaedt má pro mne novinku, která mě elektrisuje. Vykládá mi. že Kanrorek narukoval 

jako landšturmák. „Představ si," povídá, a vyndává pár dobrých cigaret, ,,přijdu sem z lazaretu a 
hned na něho padnu.

Podává mi pracku a skřehotá: ..Heleme, Mittelstaedt, jak se vede?"
Podívám se na něho zvysoka a povídám: „Landšturmáku Kantorku, válka je válka a služba je 

služba, to byste moh taky už vědět. Postavte se přec pořádně, když mluvíte s představeným." Tos 
měl vidět jeho obličej! Směs kyselé okurky a nevybuchlého granátu. Váhavě se pokusil udeřit 
ještě jednou na bodřejší tón. Vyjel jsem si na něho trochu ostřeji. Tu na mě vyrazil s nejsilnějším 
kanónem   a   ptá   se   důvěrně:   „Neměl   bych   vám   zprostředkovat,   abyste   moh   dělat   válečnou 
maturitu?"   Chtěl   mi   připomenout,   víš!   Tu   jsem   dostal   vztek   a   připomněl   jsem   mu   taky. 
„Landšturmáku   Kantorku,   před   dvěma   lety   jste   nám   držel   kázání,   abychom   šli   na   okresní 
velitelství; mezi jinými i Josefu Behmovi, kterému se vlastně nechtělo. Padl tři měsíce před tím, 
než by byl býval odveden. Bez vás by až do té doby čekal. A teď: odstoupit. Ještě si spolu 
promluvíme!"