Remarque---Na-západní-frontě-klid

zapalte si! Pane vrchní, přineste našemu vojáčkovi taky jedno pivo."

Bohužel jsem cigáro vzal, proto musím zůstat. Všichni blahovůlí jen překypují, proti tomu 

nelze nic namítat. Ale přece jsem podrážděn a dýmám, seč mi dech stačí. Abych aspoň něco 
dělal, převrátím do sebe jedním tahem sklenici. Hned mi objednají druhou; ti lidé vědí, co dluží 
vojákovi. Debatují o tom, co budeme anektovat. Ten ředitel se zlatým, řetízkem u hodinek, chce 
toho  mít  nejvíc:  celou Belgii, uhelné  revíry  francouzské  a  velké  kusy Ruska. Udává  přesné 
důvody, proč to musíme mít. Pak začíná vysvětlovat, kde ve Francii se musí udělat průlom, a 
obrací se mezitím ke mně: „Tak se tam venku konečně trošku hejbejte s tou vaší věčnou posiční 
válkou. Vyhoďte ty chlapy, a bude mír hned."

Odpovídám, že podle našeho názoru není průlom možný. Ti tam mají příliš mnoho reserv. 

Kromě toho že válka je přece jen něco jiného, než si tak člověk myslí.

Z vysoká odmítá a dokazuje mi, že ničemu nerozumím. „Jednotlivec jistě," řekne, „ale záleží 

na celku. A to nemůžete takhle posuzovat. Vy vidíte jen svůj malý úsek a proto nemáte přehled. 
Děláte svou povinnost, nasazujete svůj život, to je hodno nejvyšších poct, každý z vás by měl 
dostat Železný kříž, ale především musí být nepřátelská fronta ve Flandrech prolomena a pak 
shora dolů svinuta.''

Funí a otírá si vousy. „Docela svinuta musí být shořejška až dolů. A pak na Paříž."
Rád bych věděl, jak si to představuje a leju do sebe třetí sklenici. Hned dá přinést novou.

Zvedám se. Vstrčí mi ještě několik cigár do kapsy a propustí mne s přátelským poklepáním: