Remarque---Na-západní-frontě-klid

se otevřely dveře z kuchyně, pekou tam právě bramborové hubičky, celý dům jimi voní, vždyť je 
dnes sobota, a to je asi má sestra, co se naklání. 

Stydím se na okamžik a skláním hlavu, pak sejmu přílbu a dívám se nahoru. Ano, je to má 

nejstarší sestra.

„Pavel," volá, „Pavel!"
Kývám, má torna naráží na zábradlí, má puška je tolik těžká.

Vytrhne dveře a volá: „Mami, mami, Pavel přijel!"

Nemohu už dál. Mami, mami, Pavel přijel.

Opírám se o zeď a pevně svírám svou přílbu a svou pušku. Držím je tak pevně, jak to jde, ale 

nemohu udělat ani krok už, schody mizejí před mýma očima, tluku pažbou do nohou a zatínám 
zlostně zuby, ale nezmohu nic proti tomu jedinému slovu, jež sestra zavolala, nezmohu nic proti 
němu, mučivě a násilím se nutím hovořit a smát se, ale nezmohu se na jediné slůvko, a tak stojím 
na schodech, nešťastný, bezmocný, sevřený strašlivou křečí, a nechci, ale slzy se mi jen jen 
koulejí po tvářích.

Sestra se vrátí a ptá se: „Co je ti?"
Tu se seberu a klopýtám do předsíně. Pušku opřu do kouta, tornu postavím ke zdi, a přilbu 

nasadím na ni. I opasek s věcmi, které jsou na něm, musí pryč. Pak řeknu zuřivě: „Tak mi dej 
konečně nějaký kapesník!"

Vyndá mi jej ze skříně a otřu si obličej. Nade mnou na stěně visí skleněná skřínka s pestrými 

motýli, které jsem dříve sbírával. Teď slyším hlas matčin. Přichází z ložnice.

,,Copak leží?" ptám se sestry.
„Je nemocná," odpovídá.

Jdu k ní, podám jí ruku a řeknu tak klidně, jak jen umím: „Tady jsem, mami."

Leží v polotmě. Pak se úzkostně zeptá a já cítím, jak mne její pohled ohmatává: „Jsi raněn?"
„Ne, mám dovolenou."

Matka je velmi bledá. Bojím se udělat světlo. „Tak tady ležím a pláču, místo abych měla