Remarque---Na-západní-frontě-klid

háčky, vezmu pušku do ruky a klopýtám dolů po schůdkách.

Na peróně se ohlížím; neznám nikoho z těch, kdo tu spěchají kolem mne. Sestra Červeného 

kříže mi nabízí nějaký nápoj. Odvracím se, usmívá se na mne příliš hloupě, jsouc proniknuta 
svou vlastní důležitostí:

Koukejte, já dávám vojákovi kafe. — Říká mi „kamaráde", to mi tak ještě scházelo.
Ale venku před nádražím šumí řeka podle silnice, zpěněná voda syčí ze splavu pod Mlýnským 

mostem. čtyřhranná stará hláska stojí u ní, a před ní velká, pestrá lípa, a za ní večer.

Tady jsme často sedávali - jak je tomu dávno; - po tomto mostě jsme chodívávali a vdechovali 

chladný, zahnilý pach hrazené vody; nakláněli jsme se nad klidným proudem na této straně 
splavu, v němž visívaly na mostních pilířích řasy a úponky rostlin; - a za parných dnů jsme na 
druhé straně splavu mívávali radost ze stříkající pěny a pomlouvávali jsme své učitele.

Jdu přes most, dívám se napravo i nalevo; voda je stále ještě plná řas a spadá stále ještě 

světlým obloukem; ve věžní budově stojí jako tenkrát žehlířky s nahýma rukama před bílým 
prádlem a žár žehliček proudí z otevřených oken. Psi se toulají úzkou ulicí, před domovními 
vraty stojí lidé a dívají se za mnou, jak tak jdu kolem nich špinavý a napakovaný. V téhle 
cukrárně jsme jídávali zmrzlinu a zvykali cigaretovému kouři. V této ulici, která běží kolem mne, 
znám každý dům, koloniální obchod, drogerii, pekařství. A pak stojím před hnědými vraty s 
ohmatanou klikou a ruka má je těžká. Otvírám je; proti mně vyrazí podivný chlad a bere jistotu 
mým očím.

Schody zaskřípnou pod mými kroky. Nahoře cvaknou dveře, někdo se dívá přes zábradlí. To