Remarque---Na-západní-frontě-klid

„Ale, mami, co pak se toho málo napovídá," odpovídám, „Bredermeyer jen tak kecá. Vždyť 

vidíš já jsem zdravý a tlustý."

Chvějící se starost mé matky mi zas dodává klidu. Teď už zas mohu chodit po pokoji a mluvit- 

a odpovídat, beze strachu, že budu nucen náhle se opřít o zeď, poněvadž svět změkl jako guma a 
tepny změkly jako troud.

Matka chce vstát; jdu zatím do kuchyně k sestře...Co je jí?" ptám se.
Krčí rameny: ..Leží už několik měsíců, ale nesměli jsme ti to psát. Měla už několik doktorů. 

Jeden povídal, že by to mohla být zase rakovina."

*    *    *

Jdu  se hlásit  na  okresní  velitelství.  Pomalu kráčím  ulicemi. Tu  a tam  mne  někdo  osloví. 

Nezdržuji se dlouho, neboť nechci tolik mluvit.

Když se vracím z kasáren, zavolá mne zvučný hlas. Otočím se, pohroužen v myšlenkách, a 

stojím proti jakémusi majorovi. Vyjede si na mne: ,,Neumíte salutovat?"

Odpovím zmateně: „Odpusťte, pane majore, já jsem vás neviděl."

Křičí ještě víc: ,,Neumíte se vyjádřit, jak se sluší a patří?"
Chtělo se mi praštit ho do obličeje, ale ovládnu se, poněvadž by jinak bylo po dovolené, 

srazím podpatky a povídám: ,,Neviděl jsem pana majora."

„Tak se laskavě koukejte před sebe!" osopí se. „Jak se jmenujete, he?"

Hlásím.
Jeho rudý, tučný obličej je stále ještě rozezlen. „Od kterého pluku?"
Hlásím podle předpisu. Není stále ještě uspokojen.
„Garnisona?"
Ale teď toho mám dost a povídám: „Mezi Lange-markem a Bixschootem."

„Jak to?" ptá se trochu zaražen.
Vysvětluji mu, že jsem před hodinou přišel na dovolenou, a myslím si, že teď odrazí. Mýlím se 

ale. Je dokonce ještě divočejší: „To by tak hrálo zavádět sem zvyky z fronty, co? Tady ale, zaplať 
Pánbůh, je pořádek." Komanduje: ,,Dvacet kroků zpátky, poklusem v chod!"