Remarque---Na-západní-frontě-klid

Z jmen stanic se stávají pojmy, při nichž se srdce chvěje. Vlak duní a duní, stojím u okna a 

držím se rámu. Tato jména rámcují mé mládí.

Plochá   luka,   pole,   dvory;   -   nějaký   potah   jede   na   pozadí   oblohy   zvolna   po   cestě   běžící 

rovnoběžně s obzorem. Nějaký šraňk, před nímž čekají sedláci, kynoucí děvčata, děti hrající si na 
železničním náspu, cesty vedoucí do kraje, hladké cesty, bez artilerie.

Je večer, a kdyby neduněl vlak, musil bych křičet. Rovina se rozvinuje, v slabé modři počíná v 

dálce   vyvstávat   silueta   horských   lemů.   Poznávám   charakteristické   linie   Dolbenbergu,   onen 
zoubkovatý hřeben, který srázně spadá tam, kde přestává vrcholek lesa. Za ním musí už přijít 
město.

Ale teď se roztěká záplava zlatorudého světla po světě, vlak rachotí ohybem a ještě jedním 

ohybem; -a neskutečně, zaváty tmou stojí tam daleko topoly, v dlouhé řadě za sebou, stvořeny ze 
stínu, světla a touhy.

Pole, na kterém stojí, točí se zvolna kolem nás; objíždíme je, vzdálenosti mezi nimi se krátí, 

stávají se jedinou masou, jednu chvíli vidím jen jeden; pak se vysunou za tím nejpřednějším opět 
ostatní a stojí ještě dlouho samy na obloze, až jsou zakryty prvními domy.

Přechod přes koleje. Stojím u okna, nemohu se odtrhnout. Ostatní skládají své věci a chystají 

se vystoupit. Říkám si pro sebe jméno ulice, kterou křížíme -Brémská-Brémská -. Cyklisté, vozy, 
lidé jsou tady dole, je tu šedivá ulice, a šedivý podjezd; - popadne mě, jako kdyby to byla má 
matka.

Pak vlak zastaví a je tu nádraží s křikem, voláním a reklamními štíty. Seberu tornu a zapnu