Remarque---Na-západní-frontě-klid

,,Un moment -" Zmizejí a házejí nám kusy šatů, které kolem sebe jen tak otáčíme. Pak smíme 

dovnitř.

Ve světnici svítí malá lampička, je tam teplo a voní nějaký parfum. Rozbalujeme balíčky a 

rozdáváme je. Oči se jim lesknou, je vidět, že mají hlad.

Pak padne na všechny jakási rozpačitost. Leer naznačuje gesty jídlo. Tu do nich vjede opět 

život, přinesou talíře a nože a vrhnou se na jídlo. Každý plátek salámu zdvihají, prve než jej 
snědí, s obdivem do výše, a my k tomu pyšně přihlížíme.

Zahrnují nás řečmi - mnoho tomu nerozumíme, ale slyšíme, že to jsou laskavá slova. Snad 

taky vypadáme příliš mladě. Štíhlá bruneta mi hladí vlasy a říká, co říkají všechny francouzské 
ženy: ,,La guerre - grand malheur - pauvres garcons."

Tisknu pevně její paži a kladu ústa do její dlaně. Její prsty obepínají můj obličej. Těsně nade 

mnou   jsou   její   rozčilující   oči,   něžná   hněď   pleti   a   rudé   rty.   Ústa   vyslovují   slova,   kterým 
nerozumím. Nerozumím zcela ani očím, říkají víc, než jsme očekávali, když jsme sem přišli.

Vedle jsou světnice. Cestou vidím Leera, tiskne se pevně k blondýnce a hlučně hovoří. Vyzná 

se v tom přec. Ale já - já jsem ztracen v nějaké tiché, vířné dálce a oddávám se jí. To, co chci, je 
podivuhodně smíšeno ze žádosti a z unikání. Dostávám závrať, není tu nic, oč se zachytit. Boty 
jsme nechali přede dveřmi, dali nám místo nich pantofle, a tak tu není nic, co by mi vrátilo 
vojenskou jistotu a drzost: ani puška, ani opasek, ani blůza, ani čapka. Nořím se do neznáma, ať 
se stane, co stane - neboť mám přece jen trochu strachu, přese všechno.