Remarque---Na-západní-frontě-klid

Vedle ní stojí muž v bílých kalhotách, modré blůze a námořnické čapce, ale ten nás už tak 

nezajímá.

Děvče   na   dřevěné   stěně   je   pro   nás   zjevením.   Zapomněli   jsme   docela,   že   takového   něco 

existuje, a ani teď ještě nevěříme zcela svým očím. Ovšem neviděli jsme po léta nic takového, nic 
ani vzdáleně takového co do radostnosti, krásy a štěstí. To je mír, takový asi je, cítíme vzrušeně.

,,Podívej se jen na ty lehounké botičky, v těch by neušla ani kilometr," povídám a napadne mi 

okamžitě pošetilost mého výroku, neboť je pitomost myslit při takovém obrazu na marše.

„Kolik je jí asi let?" ptá se Kropp.
Hádám: ,,Nanejvýš dvaadvacet, Alberte."
„To by byla starší než my. Není jí ani sedmnáct, říkám ti!" Naskočila nám husí kůže. ,,Alberte, 

to by bylo něco, co říkáš?" Kývá! „Doma mám taky bílé kalhoty."

„Copak bílé kalhoty", povídám, „ale takové děvče-"
Prohlížíme si druh druha. Není na nás moc vidět, na obou vybledlá, záplatovaná, špinavá 

uniforma. Každé srovnávání je beznadějné.

Proto seškrabeme nejprve mladíka s bílými kalhotami s prken, opatrně, abychom nepoškodili 

děvče.

Tím už jsme dosáhli aspoň něčeho. Pak navrhne Kropp: „Mohli bychom se dát odvšivit."
Nejsem s tím docela srozuměn, neboť věci tím trpí, a za dvě hodiny máš vši zas. Ale když 

jsme se zase zakoukali na obrázek, prohlásím, že jsem pro to. Ano, jdu ještě dál. ,,Mohli bychom 
se podívat, jestli bychom nevyfasovali čistou košili." Albert z jakéhosi důvodu myslí, že by onuce 
byly ještě lepší. „Snad i onuce. Podíváme se, jak na to."

Ale v tom už se k nám přicourá Leer a Tjaden; dívají se na plakát a rozmluva začne být