Remarque---Na-západní-frontě-klid

Ale přece byl proti přesile udržen ten kousek rozryté země, na kterém ležíme, ztratili jsme jen 

několik set metrů. Ale na každý metr připadá jeden mrtvý.

*    *    *

Jsme vystřídáni. Kola pod námi rachotí, stojíme bezhlasně a když zazní volání: „Pozor - drát!" 

spouštíme se do dřepu. Bylo léto, kdy jsme tudy jeli, stromy byly ještě zelené, teď už vypadají 
podzimně a noc je šedá a vlhká. Vozy zastavují, slezeme, rozházená tlupa, zbvrek mnoha jmen. 
Po stranách ve tmě stojí lidé a vyvolávají jména regimentů, rot. A na každé zvolání se vydělí 
houfeček, sporý, malinký houfeček špinavých, bleděžlutých vojáků, strašně malinký houfek a 
strašně malinký zbyteček.

Nyní vyvolává někdo číslo naší roty, je to podle hlasu velitel roty, vyvázl tedy, jeho ruka je v 

pásce. Přistoupíme k němu a já poznávám Kata a Alberta, postavíme se dohromady, opřeme se 
druh o druha a díváme se na sebe.

A ještě jednou a ještě jednou slyšíme volat své číslo. Může dlouho volat, v lazaretech a jamách 

ho neuslyší.

Mlčí a trochu chraptí, když se zeptá: „To jsou všichni?" a poroučí: ..Oduočítat!"
Ráno šedé. bylo ještě léto. když jsme vyrazili a bylo nás stopadesát mužů. Ted mrzneme, je 

podzim, listí chrastí, hlasy unaveně přeskakují: ,, Jeden, dva, tři, čtyři" a při dvaatřiceti umlknou. 
A dlouho je ticho, než se hlas zeptá: ..Ještě někdo?" a čeká a pak řekne tiše: „Po četách" a přec se 
zlomí a může jenom dokončit: ,,Druhá roto." namáhavě: ,,Druhá roto, bez kroku v chod'.''

Rada, krátká řada tápe do rána. Dvaatřicet mužů.

VII

Stáhnou nás dále než obyčejně, do shromaždiště rekrutů, aby nás nově zformovali. Naše rota