Remarque---Na-západní-frontě-klid

Hrůzu lze snášet, pokud se člověk prostě krčí; ale zabije, když člověk o ní dodatečně přemýšlí. 

Právě tak jako se z nás stane zvěř, když jdeme tam dopředu, poněvadž to je jediný prostředek, jak 
to vydržet, tak se staneme povrchními vtipkaři a ospalci, jsme-li v klidu. Nemůžeme vůbec být 
jinými; jsme k tomu formálně puzeni. Chceme žít za každou cenu; a tu se nemůžeme zatěžovati 
činy, které sice mohou v míru působit dekorativně, ale tady jsou falešné.

Kemmerich je mrtev, Haie Westhus umírá, tělo Hanuše Kramera bude v den Posledního soudu 

těžko z plné trefy sesbírat, Martens je beznohý, Meyer je mrtev, Marx je mrtev, Beyer je mrtev, 
Hammerling je mrtev, stodvacet mužů leží někde s ranami, je to sakramencký, ale co je nám po 
tom, my žijem. Kdybychom je mohli zachránit, to byste se podívali, dali bychom se do toho, a 
bylo by nám jedno, i kdybychom sami zhebli; neboť když chceme, tak se umíme zatraceně 
vytáhnout; nemáme zrovna tak moc strachu, úzkost před smrtí ano, to je něco jiného, to je 
fysické. Ale naši kamarádi jsou mrtví, nemůžeme jim pomoci, mají pokoj, kdo ví, co nás ještě 
čeká; chceme sebou někam seknout a spát a žrát, co se do nás vejde, a chlastat a kouřit, aby 
hodiny nebyly tak pusté. Život je krátký.

*    *    *

Hrůza fronty klesá; jsme-li k ní zády, děláme si z ní sprostě a vztekle šoufky; když někdo 

umře, řekne se, že prdí do hlíny a tak mluvíme o všem, to nás zachraňuje před zblázněním, pokud 
na to takhle jdeme, klademe odpor.

Ale   my   nezapomínáme!   Co   stojí   ve   válečných   časopisech   o   zlatém   humoru   vojsk,   která