Remarque---Na-západní-frontě-klid

raněného. Má svůj záchvat strachu, je tady také ještě nováčkem. A to mne rozzuří, že mladí 
náhradníci jsou venku a on zde.

„Ven!" zaječím.
Nehne se, rty se chvějí, knír se třese.
„Ven!" opakuju.
Přitáhne nohy, přikrčí se ke stěně a cení zuby jako pes. Chytnu ho za ruku a chci ho zvednout. 

Zavřeští. Tu mi selžou nervy. Chytnu ho za krk, třesu jím jako pytlem, až mu hlava jen tak lítá 
sem a tam a křičím mu do obličeje: „Půjdeš ven, ty lumpe, ty pse, ty pacholku, ty se tu budeš 
schovávat?"

Oči mu skelnatí, uhodím mu hlavou o zeď. „Ty dobytku," kopám ho do žeber, -„ty svině 

stará,"- strkám ho ven hlavou napřed.

Nová vlna našich jde právě kolem nás. Jde s ní ně-jaký lajtnant. Vidí nás a křičí: „Kupředu, 

kupředu, připojit!" A co nezmohly mé rány, zmohlo toto slovo.

Hímmelstoss slyší představeného, rozhlédne se kolem sebe, jako by se probouzel a připojí se.
Následuji ho a vidím, jak jde přískoky vpřed. Je to opět řízný Himmelstoss z kasárenského 

dvora, dohonil dokonce lajtnanta a je daleko vpředu.

*    *    *

Bubnová palba, palební přehrada, palební clona, miny, plyn, tanky, kulomety, ruční granáty - 

slova, slova, slova, ale je v nich hrůza světa.

Naše obličeje jsou okoralé, naše myšlení zpustošeno, jsme na smrt unaveni; když přijde útok, 

je nutno mnohé bít pěstmi, aby procitli a šli s námi; oči jsou zapáleny, ruce rozdrápány, kolena 
krvácejí, lokty jsou rozbity.

Míjejí   týdne,   měsíce,   léta?   Jsou   to   jen   dni.   Vidíme   čas   mizet   kolem   sebe   v   bezbarvých 

obličejích umírajících, cpeme do sebe jídlo, běháme, házíme, střílíme, zabíjíme, poléháváme, 
jsme slabí a otupělí, a drží nás ještě jen to, že jsou tu ještě slabší, ještě otupělejší, kteří se na nás 
dívají s vyvalenýma očima jako na bohy, kteří někdy mohou uniknout smrti.