Remarque---Na-západní-frontě-klid

Jednoho hledáme marně celé dva dny. Leží asi na břiše a nemůže se obrátit. Jinak si nelze 

vysvětlit, že ho nenalézáme; neboť jen když někdo křičí s ústy přitištěnými pevně k zemi, je tak 
těžko stanovit směr. Bude mít asi zlou ránu, jednu z těch ošklivých ran, které nejsou tak těžké, 
aby tělo rychle oslabily tak, že člověk poloomámen usne, ani tak lehké, aby člověk mohl snášet 
bolesti s nadějí, že se zas uzdraví.

Kat má za to, že má buď roztříštěnou pánev nebo ránu v páteři. Plíce nejsou poraněné, neboť 

by neměl sílu tak křičet. Při jiné ráně bychom ho taky viděli se pohybovat.

Pomalu ochraptěl. Hlas zní tak nešťastně, že všady pronikne. V první noci byli naši lidé třikrát 

venku. Ale když už myslí, že mají správný směr, a lezou tam, je hlas, když jej příště poslouchají, 
zas někde zcela jinde.

Hledáme  marně   až   do  svítání.  Ve   dne  pátráme   v   terénu  polními   kukátky;   nemůžeme  nic 

objevit. Druhého dne muž tichne; je zřejmo, že má vyschlé rty a ústa.

Velitel naší roty slíbil tomu, kdo ho najde, přednostní právo na dovolenou a přídavek tří dnů. 

Je to mocné dráždidlo, ale dělali bychom i bez toho všecko možné; neboť to volání je příšerné. 
Kat a Kropp vylezou ještě jednou, dokonce odpoledne. Albertovi při tom ustřelí ušní lalůček. Je 
to marné, taky ho nepřinesli.

Při tom je zřetelně rozumět, co volá. Nejdřív křičel stále jen o pomoc - druhou noc má asi 

horečku, mluví se svou ženou a se svými dětmi, zaslechnem často jméno Elisa. Dnes už jenom 
pláče. Večer hlas uhasíná v oddělených vzlycích. Sténá ale tiše ještě celou noc. Slyšíme to proto 
tak přesně, poněvadž vítr vane k našemu zákopu. Ráno, když jsme myslili, že má už dávno svůj 
klid, pronikne odtamtud ještě kloktavý chrapot.