Remarque---Na-západní-frontě-klid

*    *    *

Začíná se požehnaný večer. Noc přichází, z jam stoupá mlha. Vypadá to tak, jakoby každá díra 

byla naplněna strašidelným tajemstvím. Bílá pára se plazí úzkostně kolem do kola, než se odváží 
prosmýknout se přes okraj. Pak táhnou dlouhé pásy od jámy k jámě.

Je chladno. Jsem na stráži a civím do tmy. Hlavu nemám docela v pořádku, jako vždy po 

útoku, a je mi proto těžko být sám se svými myšlenkami; to mě navštěvují teď, v mé slabosti, 
vzpomínky a vzbuzují ve mně podivnou náladu.

Světelné padáky stoupají - a já vidím jakýsi obraz, letní večer, a já jsem v ambitech dómu a 

dívám se na vysoké, růžové keře, kvetoucí mezi ambity uprostřed zahrádky, kde jsou pochováni 
páni  kanovníci.  Kolem do kola stojí kamenné figury zastávek Křížové cesty. Není tu nikdo; - 
velké ticho objalo tento kvetoucí čtyřúhelník, teplé slunce leží na tlustých šedivých kamenech, 
kladu na ně ruku a cítím teplo. Nad pravým rohem břidličné střechy ční do měkké, mdlé modři 
večera zelená  věž  dómu.  Mezi  lesklými  sloupky ambitu  je  chladné  temno, jaké bývá  jen v 
kostelech, stojím tam a myslím na to, že, až mi bude dvacet, budu znát ony omamující věci, které 
přicházejí od žen.

Obraz je děsivě blízko, dojímá mne, než se rozplyne v rozhořčení nejbližší rakety.
Vezmu pušku a narovnám ji. Hlaveň je vlhká, položím na ni pevně ruku a roztírám prsty její 

vlhkost.

Za naším městem mezi lukami stojí nad potokem řada starých topolů. Vidět je lze už z dálky, a 

ač stály jen po jedné straně, říkalo se jim topolová alej. Měli jsme ji rádi už jako děti, jaksi 
nevysvětlitelně nás přitahovala, trávili jsme tam celé dny a poslouchali jejímu tichému šumění. 
Sedávali jsme pod topoly na břehu potoka a chladili nohy v jasných, bystrých vlnách. čistá vůně 
vody a melodie větru v topolech zaplavovaly naši fantasii. Měli jsme ji tuze rádi a obraz oněch 
dnů ještě dnes zrychlí tep mého srdce, než se zas rozplyne.