Remarque---Na-západní-frontě-klid

Je zvláštní, že všechny vzpomínky mívají dvě vlastnosti. Bývají plny ticha, to je na nich to 

nejsilnější, a i když ve skutečnosti tak tichými nebyly, působí tak. Jsou to nehlasné zjevy, mluvící 
ke mně pohledy a gesty, mlčky a beze slov, - a právě jejich mlčení mě  rozechvívá  tak, že se 
musím chopit svého rukávu a své pušky, abych odolal tomu vábení a té touze po rozplynutí, do 
něhož   by   mé   tělo   chtělo   vklouznout   a   tam   se   tichounce   rozplynout   -   až   k   oněm   tichým 
mocnostem kdesi za věcmi.

Jsou tak tiché a právě to je pro nás tak nepochopitelné. Na frontě neexistuje ticho a kletba 

fronty  sahá  tak  daleko,   že   nejsme   vlastně  nikde  mimo   její   říši.   I  v  nejzazších  kvartýrech  a 
shromaždištích vězí nám stále v uších bublání a temné dunění fronty. Nejsme nikdy tak daleko, 
abychom  ho  už neslyšeli. V těchto dnech to bylo ale nesnesitelné. Ticho způsobuje, že tyto 
obrazy v nás nebudí ani tak touhu jako smutek - nesmírný,  nezachytitelný  stesk. Byly - ale 
nevrátí se už nikdy. Uplynuly, jsou zjevy z jiného, ztraceného světa. V  kasárnech  vyvolávaly 
divokou, vzpurnou žádostivost, tenkráte byly ještě spojeny s námi, patřili jsme jim a ony nám, i 
když jsme byli rozloučeni. Vyvstávaly ve vojenských písničkách, jež jsme zpívávali, když jsme 
mašírovali   mezi   svítáním   a   černými   siluetami   lesa   na   cvičiště   do  vřesovisek,  byly   tenkrát 
mohutnou vzpomínkou, která byla v nás a přicházela z nás.