Remarque---Na-západní-frontě-klid

Řady za námi váznou. Nemohou vpřed. Útok je rozsekán naší artilerií. Číháme. Oheň skočí o 

sto metrů vpřed a my vyrazíme zase kupředu. Vedle mne to urazilo nějakému frajtrovi hlavu. 
Běží ještě několik kroků, co mu krev z krku stříká jako fontána.

Až  k boji muže proti muži nedojde, ti tam musí zpět. Dostaneme se opět do kusů svého 

zákopu a jdeme za něj dál.

Och, toho obracení! Dostali jsme se do ochrany reservních linií, chtěli bychom do nich zalézt, 

zmizet v nich; - a musíš se obrátit a zase do té hrůzy. Kdybychom nebyli automaty, zůstali 
bychom ležet, vyčerpáni a bez vůle. Ale jsme zase strženi vpřed, bez vůle a přec šíleně divocí a 
zuřiví, chceme zabíjet, neboť ti tam jsou teď našimi úhlavními nepřáteli, jejich pušky a granáty 
jsou namířeny proti nám, nezničíme-li my je, zničí oni nás!

Hnědavá půda, roztrhaná, rozpraskaná hnědavá půda, mastně se blýskající pod slunečními 

paprsky, tvoří pozadí pro neúnavně a tupě pracující automaty, naše supění je skřípěním per, pysky 
jsou suché, hlava prázdnější než po prochlastané noci - tak se potácíme vpřed, a do našich 
proděravělých, prodřených duší se vrývá obraz hnědavé půdy s mastným sluncem, s mrtvými a 

škubajícími se vojáky, kteří tu leží, jako by to tak musilo být, kteří chytají nás za nohy a křičí, 
zatím co je přeskakujeme.

Ztratili jsme pro sebe navzájem všechen cit, sotva se poznáváme, když do našich štvaných očí 

padne   obraz   našeho   kamaráda.   Jsme   muži,   kteří   necítí   a   vlivem   nějakého   triku,   nějakého 
nebezpečného kouzla ještě mohou běhat a zabíjet.