Remarque---Na-západní-frontě-klid

Teď se napřímí, plíží se nenápadně štolou, počká okamžik a sune se k východu. Postavím se 

mu do cesty a ptám se: „Kam jdeš?"

„Jsem hned zas tu," odpovídá a hledí proklouznout kolem mne.
„Počkej chvilku, oheň už přestává."Naslouchá a oko se na chvíli vyjasní. Pak nabude zase 

kalného lesku jako oko vzteklého psa, mlčí a odstrkuje mne.

„Chviličku, kamaráde," volám. Kat se stává pozorným. Právě v tom okamžiku, kdy mne rekrut 

odstrčí, přiskočí a držíme ho pevně.

Počne ihned zuřit: ,,Pusťte mě, pusťte mě ven, já chci ven!"
Neposlouchá nás a tluče kolem sebe, ústa jsou vlhká a soptí slova, nesmyslná, napůl spolknutá 

slova. Je to záchvat kavernového strachu, má pocit, že se tu udusí, a je ovládán jen jediným 
pudem: dostat se ven. Kdybychom ho pustili, pádil by někam docela bez krytí.

Není to první případ. Poněvadž je tuze divoký a oči už má v sloupu, není jiné pomoci, musíme 

ho   spráskat,   aby   dostal   rozum.   Uděláme   to   rychle   a   nemilosrdně   a   docílíme   toho,   že   sedí 
prozatím zas klidně. Ostatní při té proceduře zbledli; snad je to odstraší. Tahle bubnová palba je 
trochu moc na ty ubohé chlapce; dostali se ze shromaždiště rekrutů rovnou do téhleté kaše, při 
které by mohl zešedivět i starý voják.

Dusivý vzduch padá nám po této historii ještě víc na nervy. Sedíme ve svém hrobě a čekáme, 

až budem zasypáni.

Najednou to nehorázně zavyje, zableskne se, kryt praská ve všech spárách, jsa zasažen trefou, 

na štěstí lehkou, které betonové bloky odolaly. Děsivý, kovový zvuk, stěny se viklají, pušky, 
přílby, země, bláto a prach lítá. Vniká k nám sírový čoud. Kdybychom seděli místo v tomto 
pevném krytu, v nějakém lehkém, jaké se stavějí nyní, nežil by teď z nás už nikdo.