Remarque---Na-západní-frontě-klid

Ale i takhle je účinek dost špatný. Rekrut od dřívějška zuří zas, a dva jiní se připojili. Jeden z 

nich se vytrhne a uteče. Máme dost práce s oběma ostatníma. Vrhnu se za tím, který utekl, a 

rozvažuji, nemám-li ho střelit do nohou; - v tom to zahvízdne, vrhnu se na zem a když vstanu, je 
stěna

zákopu

vydlážděna

horkými střepinami, masnými hadry a kusy uniformy. Lezu zpět. Zdá se, že se první rekrut 
opravdu zbláznil.

Když ho pustíme, trká jako kozel hlavou do stěny. Musíme se pokusit dostat ho v noci někam 

dozadu. Prozatím ho uvážeme tak pevně, abychom ho mohli při útoku hned zas vyprostit.

Kat navrhuje, abychom si hodili skat; - co máme dělat, snad nám to přinese úlevu. Ale nic z 

toho není, číháme na každou explosi, která je trochu blíž, přepočítáváme se při počítání štychů a 
nepřiznáváme barvu. Sedíme jako v mocně dunícím kotli, do kterého se všech stran tlukou.

Ještě jedna noc. Jsme stálým napětím otupělí. Je to smrtelné napětí, které nás šimrá podél 

míchy jako zubatý nůž. Nohy se nechtějí pohybovat, ruce se třesou. tělo je jen tenkou kůžičkou, 
pokrývající   násilně   zadržované   šílenství,   nekonečný   řev,   který   co   nevidět   nezadržitelně 
vybuchne. Nemáme na sobě už ani masa ani svalů, nemůžeme se už na sebe ani podívat ze 
strachu před něčím nevypočítatelným. Tak tiskneme pysky k sobě - to přejde - to přejde - přejde 
to - snad to přečkáme.

*    *    *

Blízké explose najednou přestávají. Oheň trvá dál, ale je přeložen dozadu, náš zákop je volný. 

Sáhneme po ručních granátech, vyhodíme je před kryt a vyskočíme. Bubnová palba ustala, za to 
leží za námi těžká palební přehrada z nepřátelských děl.