Remarque---Na-západní-frontě-klid

Dnes bychom chodili tím krajem jako cestovatelé. Jsme spáleni fakty, známe jemné rozdíly 

jako   kramáři   a   nutnosti   jako   řezníci.   Nejsme   už   bezstarostní,   jsme   příšerně   lhostejní.   Byli 
bychom tam; ale žili bychom?

Jsme opuštěni jako děti a zkušení jako starci, jsme suroví a smutní a povrchní, myslím, že 

jsme ztraceni.

Ruce mi chladnou a mé kůže se dotýká studenými prsty hrůza; při tom je teplá noc. Jenom 

mlha je studená, ta neblahá mlha, která se plazí po mrtvých před námi a vysává z nich poslední, 
zalezlý kousek života. Ráno budou bílí a zelení a v jejich žílách bude stát černá krev.

Stále ještě stoupají světelné padáky a vrhají svou nemilosrdnou zář na zkamenělou krajinu, 

plnou kráterů a světelného chladu jako krajina na měsíci. Krev pod mou kůží vyvolává v mých 
myšlenkách strach a neklid. Slábnou a chvějí se, touží po teple a  ilusi,  jsou zmateny nahým 
obrazem zoufalství.

Slyším cinkání kotlů s jídlem a dostávám náhle silnou  chuť  na teplé jídlo, uklidní mě to a 

pomůže. Jen s námahou se donutím vyčkat, až budu vystřídán.

Pak jdu do krytu a nalézám misku s kroupami. Jsou mastné a chutnají; jím pomalu. Ale jsem i 

dále tichý, ač ostatní jsou V lepší náladě, poněvadž oheň usnul.

*    *    *

Dni míjejí a každá hodina je nepochopitelná a samozřejmá. Útoky se střídají s protiútoky, a na 

poli  plném   jam,   mezi   zákopy,   pomalu   se   hromadí   mrtví.   Raněné,   kteří   neleží   příliš   daleko, 
můžeme ve většině případů odnést. Ale mnozí musí dlouho ležet a my je slyšíme umírat.