Remarque---Na-západní-frontě-klid

Ale tady v zákopech se nám ztratila. Už z nás netryská; jsme mrtvi a vzpomínka stojí daleko 

na   obzoru,   je   zjevením,   záhadným   reflexem,   který   nás   navštěvuje,   jehož   se   bojíme   a   jejž 
beznadějně milujeme. Je silná, a silná je i naše žádost; - ale je nedosažitelná a myto víme. Je tak 
marná jako očekávání, že se staneme generály.

A i kdyby nám ji vrátili, tu krajinu našeho mládí, nevěděli bychom už, co s ní. Něžné a 

tajemné síly, které k nám z ní vycházely, nemohou vstát z mrtvých. Byli bychom v ní a chodili 
bychom jí sem a tam; rozpomněli bychom se na ni a milovali bychom ji a byli bychom pohnuti 
při pohledu na ni. Ale bylo by to právě tak, jako kdybychom se zamysleli nad podobiznou 
mrtvého kamaráda; jsou to jeho rysy, je to jeho obličej, a dni, jež jsme spolu strávili, nabývají v 
naší vzpomínce klamavého života; ale není to on sám.

Nebyli bychom už s ní tak spjati, jak jsme byli.  Nepřivábilo  nás poznání její krásy a její 

nálady, nýbrž to společné, toto bratrské soucítění s věcmi a příhodami našeho života, které nás 
ohraničovalo a dělávalo nám svět našich rodičů vždy trochu nesrozumitelným; neboť my byli 
vždy nějak  jemňounce  v ní ztraceni a jí oddáni,  a i to nejmenší  ústívalo  na konec vždycky na 
cestičku do nekonečna. Snad to byla jen výsada našeho mládí; hranic jsme ještě vůbec neviděli a 
nepřipouštěli  jsme,  že  by  byl   někde  konec;  v  naší  krvi   bylo  čekání,  které  nás   sjednocovalo 
s tokem našich dní.