Remarque---Na-západní-frontě-klid

citrónově žlutý, v plnovousu mu dohořívá ještě cigareta. Dohořívá, až dosyčí na rtech.

Skládáme mrtvé prozatím do velkého trychtýře. Až dotud jsou tři vrstvy nad sebou. Najednou 

začnou zase bubnovat. Hned zase sedíme v ztrnulém napětí nečinného očekávání.

Útok, protiútok, výpad, protivýpad, to jsou jen slova, ale co je v nich! Ztrácíme mnoho lidí, 

hlavně rekrutů. Do našeho úseku vsunují mnoho náhradníků. Je to jeden z nových regimentů, 
vesměs docela mladí hoši posledních odvodních ročníků. Jejich výcvik nestojí za mnoho, než 
odešli do pole, mohli se jen teoreticky něčemu naučit. Vědí sice, co je to ruční granát, ale o krytí 
mají slabé ponětí nemají pro to především oko. Vlna terénu musí být půl metru vysoká, než ji 
postřehnou.

Ač nutně už potřebujeme posílení, máme s rekruty téměř víc práce, než nám přinášejí užitku. 

Neumějí   si   pomoci   v   těžkém   útočném   terénu   a   padají   jako   mouchy.   Dnešní   posiční   válka 
vyžaduje znalosti a zkušenosti, je nutno mít smysl pro terén, je nutno mít v uchu střely, jejich 
zvuky a účinky, člověk musí předem určit, kam padnou, jaký mají rozptyl a jak se chránit.

Tito   mladí   náhradníci   přirozeně   nevědí   o   tom   všem   ještě   skorem   nic.   Jsou   zahlazováni, 

poněvadž rozeznají sotva šrapnel od granátu, jsou koseni, poněvadž poslouchají úzkostně vytí 
nenebezpečného, velkého kufru, který dopadá daleko vzadu, a přeslechnou pištivé, tiché syčení 

těch malých potvor, které mají ploché dráhy a široko se rozprsknou. Tlačí se k sobě jako ovce, 
místo aby se rozprchli, a i ranění ještě jsou odstřelováni letci jako zajíci.