Remarque---Na-západní-frontě-klid

V těch málo hodinách klidu je poučujeme. ,,Vidíš ten hrnec, co si to sem šněruje?" To je mina, 

která jde sem! Zůstaň ležet. Jde tamhle přes nás. Když jde ale takhle, tak se zdejchni! To ještě 
můžeš utéct".

Ostříme   jejich   sluch   pro   potměšilé   syčení   malých   potvor,   které   je   sotva   slyšet,   musí   se 

rozpoznat v kraválu jako bzučení komára; vtloukáme do nich, že jsou nebezpečnější, než ty 
veliké, které člověk slyší předem a zdaleka. Ukazujeme jim, jak se lze schovat před letcem, jak 
lze   napodobovat   mrtvého,   převalí-li   se   přes   nás   útok,   jak   manipulovat   s   rozbuškou   ručního 
granátu, aby explodoval půl vteřiny před dopadem; učíme je padat bleskurychle do jámy před 
granáty,   explodujícími   při   dopadu,   ukazujeme   jim,   jak   se   vyčišťuje   zákop   svazkem   ručních 
granátů, vysvětlujeme jim, jaký časový rozdíl je mezi nepřátelskými a našimi ručními granáty od 
zapálení šňůry do explose, upozorňujeme je na tón plynových granátů a ukazujeme jim kličky, 
které je mohou zachránit před smrtí.

Poslouchají, jsou ochotní, ale když jde do tuha, dělají to v rozčilení obyčejně zas falešně.
Haie Westhuse odtáhli s utrženým hřbetem; při každém vydechnutí a vdechnutí bijí skrze ránu 

plíce. Mohu mu ještě stisknout ruku; ,,konec, Pavle," sténá a zakousne se bolestí do paže.

Vidíme žít lidi, kterým schází hlava; vidíme běhat vojáky, kteří mají uražené obě nohy; vlekou 

se na třepících se pahýlech až do nejbližší díry; jeden frajtr leze dva kilometry po rukou a vleče 
za sebou roztříštěná kolena; jiný jde k obvazišti a přes jeho ruce přitisklé k břichu přetékají 
střeva; vidíme lidi bez huby, bez dolní čelisti, bez obličeje; nalézáme muže, který svírá zuby po 
dvě hodiny tepnu své paže, aby nevykrvácel, slunce vychází, slunce zapadá, granáty hvízdají, 
život je u konce.