Remarque---Na-západní-frontě-klid

aranžují   taneční   dýchánky   hned,   jak   přijdou   z   bubnové   palby,   je   velký   kec.   Neděláme   to, 
poněvadž máme humor, ale máme humor, poněvadž bychom jinak zcepeněli. Příliš dlouho ten 
krám už stejně nevydrží, humor je co měsíc trpčí.

A já vím: to všecko, co teď, pokud jsme ve válce, do nás napadá jako kámen, probudí se opět 

po válce a pak začne zúčtování na život a na smrt.

Dni, týdny, léta, ztrávená tady vpředu, přijdou ještě jednou, a naši mrtví kamarádi pak vstanou 

a pomašírujou s námi, naše hlavy budou jasné, budeme mít jeden cíl, a tak pomašírujem, vedle 
sebe své mrtvé kamarády, za sebou léta fronty: tak pomašírujem proti komu, proti komu?

*    *    *

Tady v tom kraji bylo před časem frontové divadlo. Na prkenné stěně visí ještě pestré plakáty 

představem.   S   vyvalenýma   očima   stojíme   před   nimi,   Kropp   a   já.   Nemůžeme   pochopit,   že 
takového něco ještě existuje. Je tam namalováno děvče v světlých, letních šatech, s červeným 

lakovaným   pásem   kolem   boků.   Opírá   se   jednou   rukou   o   zábradlí,   druhou   si   drží   slaměný 
klobouk. Má bílé punčochy a bílé střevíce, ozdobné střevíčky se sponkami a vysokými podpatky. 
Za ní svítí modré moře, několik chocholek vln, nějaký záliv se zařezává do něho se strany. Je to 
skvělé děvče, s úzkým nosem, rudými rty, a dlouhýma nohama, nad pomyšlení čistá a pěstěná, 
koupá se jistě dvakrát denně a nemá nikdy špínu za nehty. Nanejvýš snad trochu písku z pláže.