Remarque---Na-západní-frontě-klid

Nad našimi hlavami se vznáší hustý čoud; Co pak je do vojáka bez tabáku? Kantina je asylem, 

pivo   je   něčím   víc   než   nápojem,   je   to   znak,   že   člověk   se   může   bez   nebezpečí   natáhnout   a 
narovnat. Taky toho pořádně využíváme, nohy máme daleko nataženy a pliváme v míru a pokoji 
kolem sebe, jedna radost. Jak mi to všechno divně připadá, když zítra odjíždím!

V noci jdem ještě jednou za kanál. Bojím se téměř říci té štíhlé brunetce, že odcházím a že, až 

se vrátím, budeme jistě někde dál; že se tedy už neuvidíme. Ale ona jen přikyvuje a nedá na sobě 
nic znát. Zprvu tomu nemohu rozumět, ale pak pochopím. Leer má pravdu: kdybych šel na 
frontu, byl bych zase ,,pauvre garcon";

ale dovolenec — to není tak zajímavé, o tom nechtějí moc slyšet. Ať si jde ke všem kozlům se 

svým bzukotem a svými řečmi. Člověk věří na zázrak, a nakonec z toho vyleze komisárek.

Druhý den ráno, pořádně odvšiven, hasím si to k polní dráze. Albert a Kat mě doprovázejí. Na 

zastávce nám říkají, že to bude ještě pár hodin trvat, než vlak pojede.

Oba musí do služby. Loučíme se. „Měj se dobře. Kate; měj se dobře, Alberte."

Jdou a kynou mi ještě párkrát. Jejich postavy se zmenšují. Každý jejich krok, každý pohyb je 

mi důvěrně znám, poznal bych je podle toho už zdálky. Potom zmizejí.

Posadím se na tornu a čekám.
Náhle jsem zalit zběsilou netrpělivostí dostat se odtud.

*    *    *

Líhám na mnoha nádražích; stojím před mnoha kotli s menáží; dřepím na mnoha lavicích; - 

pak ale začíná kraj venku na mne působit svíravým dojmem, je tak podivně známý. Sune se 
kolem   večerních   oken   se   svými   vesnicemi,   jejichž   vápnem   obílené   mazánky   mají   deskové 
střechy naraženy hluboko jako čepice; se svými žitišti, zářícími pod šikmým světlem jako perleť, 
se svými ovocnými zahradami a stodolami a starými lipami.