Remarque---Na-západní-frontě-klid

radost." 

„Jsi nemocná, mami?" ptám se.
„Dneska trochu vstanu," povídá a obrací se k sestře, která musí každou chvíli odskočit do 

kuchyně, aby se jí nepřipálilo jídlo: „ Otevři taky ten hrnec se zavařenými brusinkami, ty je přece 
rád?" ptá se mne.

„Ba, mami, ty jsem už dávno neměl."
„Jako   bychom   věděly,   že   přijdeš,"   směje   se   sestra,   ,,vaříme   právě   tvé   zamilované   jídlo, 

bramborové hubičky a teďka dokonce s brusinkami."

„Vždyť je taky sobota," povídám.
,,Posaď se ke mně," řekne matka. Dívá se na mne. Její ruce jsou bílé a nemocné a hubené proti 

mým. Mluvíme jen pár slov, a jsem jí vděčen, že se na nic neptá. Co jí taky mám řič: stalo se vše, 
co bylo možné. Vyvázl jsem zdráv a sedím vedle ní. A v kuchyni stojí sestra a dělá večeři a zpívá 
si k tomu. „Hochu milá," povídá tiše matka.

V rodině jsme nebývali nikdy příliš něžní, to nebývá zvykem u chudých lidí, kteří musí mnoho 

pracovat a mají starosti. Nerozumějí tomu taky tak, a neradi ujišťují častěji o něčem, co bez toho 
vědí. Když mi matka řekne ,,hochu milá", je to tak, jako by jiná matka udělala bůhví co. Vím 
bezpečně, že hrnec s brusinkami je jediný, který má už celé měsíce a že jej pro mne schovala, 
právě   tak   jako   trochu   staré   keksy,   které   mi   teď   dává.   Dostala   jich   jistě   několik   při   nějaké 
příležitosti a uschovala je hned pro mne.

Sedím na její posteli a oknem blýskají do pokoje v hnědi a zlatě kaštany protilehlé hostinské