Remarque---Na-západní-frontě-klid

„Mnoho štěstí! Doufám, že teď brzy od vás něco pořádného uslyšíme."

*    *    *

Představoval jsem si tu dovolenou jinak. Před rokem taky byla jiná. Jsem to asi já, kdo se 

změnil. Mezi dneškem a tehdejškem leží propast. Tenkrát jsem ještě válku neznal. Byli jsme v 
klidnějších úsecích. Dnes pozoruji, že, sám o tom nevěda, stal jsem se nedůtklivějším. Nejsem tu 
už doma, je to pro mne cizí svět. Ti se ptají, ti se neptají, a člověk jim vidí na nose, jak jsou na to 
pyšní; často to dokonce řeknou a k tomu ještě s výrazem, že jako vědí, že se o tom nemůže 
mluvit. Zakládají si na tom docela.

Nejradši jsem sám, to mne nikdo neruší. Neboť všichni se vracejí stále k témuž tématu, jak se 

jim vede špatně a jak se jim vede dobře, tomu se to líbí, onomu se to nelíbí, a brzy zas jsou u 
věcí, které tvoří  jejich  život. Dříve  jsem  jistě právě tak žil,  ale  teď  nenacházím  v  sobě  nic 
společného s těmito věcmi.

Příliš mnoho mi mluví. Mají starosti, cíle, přání, která nemohu chápat, tak jako oni. Mnohdy 

sedím s některým z nich v hospodské zahrádce a pokouším se jim vysvětlit, že v tom je už vlastně 
všecko: moci tak tiše sedět. Přirozeně, že tomu rozumějí, přizná- vají to, shledávají to taky, ale 
jen slovy, jen slovy, to je to, cítí to, ale stále jenom napolo. Jiný jejich život lpí na jiných věcech, 
jsou tak rozděleni, nikdo to ne cítí celým svým životem; ani já sám neumím dobře říci, co 
myslím.

Když je tak vidím v těch jejich pokojích, kancelářích, povoláních, tu mě to neodolatelně 

přitahuje, chtěl bych být taky v tom a zapomenout na válku; ale zároveň mne to též odpuzuje, je 
to příliš úzké, jak to může vyplňovat celý život, mělo by se to rozflákat, jak to všechno může tak 
být, zatím co venku sviští nad jamami střepiny a rakety vyletují, ranění v celtách jsou odvlékáni a 
kamarádi se krčí po zákopech!