Remarque---Na-západní-frontě-klid

zahrady. Pomalu vydechuji a vdechuji a říkám si: „Jsi doma, jsi doma". Ale jakási zaraženost mne 

neopouští a nemohu se ještě do všeho vpravit. Tady je matka, tady je sestra, tady je má skřínka s 
motýly,   a   tady   je   mahagonový   klavír,   ale   nejsem   tu   ještě   docela   já.   Mezi   námi   je   závoj   a 
vzdálenost, snad jen jednoho roku.

Proto jdu, přinesu tornu a vybaluji, co jsem přinesl : celý eidamský sýr, který mi obstaral Kat, 

dva komisárky. třičtvrtěliberku másla, dvě krabičky játrové paštiky, libru sádla a pytlíček ryže.

To budete jistě potřebovat."

Kývají. ..Tady je asi o to zle?" Vyptávám se.

,,Tady toho moc není. Vy tam venku máte dost?"
Usmívám se a ukazuji na přinesené věci. ,,Tolik vždycky ne, ale ujde to."
Ema odnáší potraviny. Matka mne vezme náhle prudce za ruku a ptá se zajíká se.
„Bylo to moc ošklivé tam venku, Pavle?"
Mami, co ti mám na to říc? Nebudeš tomu rozumět a nikdy to nepochopíš. Taky to nemáš 

nikdy pochopit. Ptáš se, jestli to bylo ošklivé. Ty, matka. Potřásám hlavou a povídám: „Ne, mami, 
ani tak moc ne. Je nás pořád moc pohromadě a pak to není tak zlé."

..Ano. ale nedávno tu byl Jindřich Bredermeyer a ten vypravoval, že to je venku strašlivé s 

těmi plyny a s tím vším."

To je má matka, která to říká. Povídá: s tím plynem a s tím vším. Neví, co povídá, má jenom 

strach o mne. Mám jí vypravovat, že jsme jednou našli tři nepřátelské zákopy, které byly ztrnulé 
ve svých posicích a jakoby mrtvicí trefené? U předprsně zákopu, v krytech, kde právě byli, stáli a 
leželi lidé s modrými obličeji, mrtví.