Remarque---Na-západní-frontě-klid

Ve mně vře tupý vztek. Ale nemohu nic dělat, dá mě hned, jak se mu zachce, zatknout. Skočím 

tedy zpět, vrátím se a hodím mu to na šest kroků ostře podle předpisů, a přestanu salutovat, až 
šest kroků za ním.

Zavolá mě zase a sděluje mi blahosklonně, že ještě jedenkrát dá přednost milosti před právem. 

Projevím ostře po vojensku svou vděčnost. „Můžete jít."

Udělám s klapnutím podpatků čelem vzad a odprásknu.
Mám tím zkažený večer. Koukám, abych se dostal domů, a hodím uniformu do kouta, jak jsem 

si beztak umínil. Potom si přinesu ze skříně své civilní šaty a obléknu je.

Je mi v nich docela nezvykle. Jsou mi hodně těsné a krátké, na vojně jsem vyrostl. Límec a 

kravata mi dělá obtíže. Konečně mi uváže sestra uzel. Jak jsou takové šaty lehké, člověku se zdá, 
že je jen v spodních kalhotách a košili.

Pozoruji se v zrcadle. Je to podivuhodný pohled. Sluncem osmahlý, trochu příliš povyrostlý 

konfirmand se na mě udiveně kouká.

Matka je ráda, že nosím civilní šaty; jsem jí tak bližší. Ale otec by měl raději, kdybych nosil 

uniformu, chtěl by tak se mnou jít ke svým známým.

Ale já odmítám.

*    *    *

Jak je to pěkné někde tiše sedět, na příklad v protější hostinské zahradě, pod kaštany, blízko 

kuželníku. Listy padají na stůl a na zem, ale jen trochu, těch prvních. Přede mnou stojí sklenice 
piva,  pít  nás   na  vojně  naučili.  Sklenice  je  poloprázdná,  mám  před  sebou  tedy  ještě   několik 

dobrých,   chladivých   loků,   a   mimo   to,   když   budu   chtít,   mohu   si   objednat   druhou   a   třetí. 
Neexistuje raport ani bubnová palba, děti hostinského si hrají na kuželníku a pes mi položil hlavu 
na klín. Nebe je modré, mezi listím kaštanů tyčí se zelená věž kostela svaté Markéty.