Remarque---Na-západní-frontě-klid

To je dobré, a mám to rád. Ale s lidmi se nemohu srovnat. Jediný, kdo se neptá, je má matka. 

Ale už s otcem je to jinak. Chtěl by, abych vypravoval něco z venku, má přání, která se mi zdají 
být dojemná a hloupá, k němu už nemám toho pravého poměru.

Nejraději bych chtěl pořád něco poslouchat. Chápu, že neví, že o něčem takovém se nemůže 

vypravovat, a taky bych mu rád vyhověl; ale pro mne je v tom nebezpečí, když vyjádřím ty věci 
slovy, bojím se, že pak vyrostou do nesmírna a nedají se už zvládnout.

Kampak bychom přišli, kdyby nám bylo všecko, co se venku děje, docela jasné.
Tak se omezuji na to, že mu vypravuji několik veselých historek. Táže se mne, byl-li jsem v 

boji muže proti muži. Řeknu ne, a vstanu, abych odešel.

Ale   tím   si   mnoho   nepomohu.   Když   jsem   se   na   ulici   párkrát   vyděsil,   poněvadž   skřípám 

tramvaje mi připadlo jako granát, který s vytím přilétá, zaklepá mi někdo na rameno.

Je to náš němčinář, který mě přepadne obvyklými otázkami. ,,No, tak, jak to vypadá venku. 

Strašné, strašné, co? Jo, je to děsné, ale musíme právě vydržet. A konečně tam venku máte 
alespoň dobrou stravu, jak jsem slyšel, vypadáte docela dobře, Pavle, jadrně. Tady je přirozeně 
hůř, docela přirozeně, je to taky samozřejmé, to nejlepší vždycky pro naše vojáky." Vleče mě do 
své stolní společnosti. Jsem velkolepě přivítán, nějaký ředitel mi podává ruku a povídá: „Tak, tak 
jdete z fronty? Jaký je tam duch? Skvělý, skvělý, co?"

Vykládám, že by každý chtěl rád domů.
Směje se dunivě: „To věřím! Ale nejdřív musíte nasekat Francouzkům! Kouříte? Tady máte,