Remarque---Na-západní-frontě-klid

vyměňovat řezbičky a předměty, které vyrobili z granátových střepin a kusů vodicích prstenců. 
To ovšem mnoho nevynáší, i když si dají sebe víc práce, - dávají je za pár skyvek chleba. Naši 
sedláci jsou skoupí a drbají, když smlouvají. Drží Rusovi kousek chleba nebo salámu tak dlouho 
těsně pod nosem, až hladem zezelená a oči mu lezou z důlků; pak je jim všechno lhostejno.

Naši pak ale zabalí kořist se vší obřadností, které jsou schopni, vytáhnou tlustý nůž, uříznou si 

sami pro sebe pomalu a opatrně kousek chleba ze své zásoby a k tomu ke každému soustu kus 
dobrého tvrdého salámu a krmí se odměnou za dobrý obchod. Rozčiluje to vidět je tak jíst, člověk 
by je tloukl do tlustých lebek. Zřídka kdy někomu něco dají. Znají se taky navzájem příliš málo.

*    *    *

Bývám dosti často u Rusů na stráži. Temnotou je vidět jejich postavy se pohybovat, jako 

nemocné čápy, jako velké ptáky. Přicházejí až těsně k mříži a kladou na ni obličeje, majíce prsty 
zadrápnuté do děr. Často jich tak stojí mnoho pohromadě. Tak dýchají vzduch, který přichází z 
vřesovisek a z lesů.

Mluví   zřídka   a   když,   tak   několik   slov.   Mají   k sobě   lidštější   poměr   a   myslil   bych   skoro 

bratrštější než my tady. Ale to je možná jenom proto, že jsou nešťastnější než my. Při tom je pro 
ně válka skončena. Ale čekat na úplavici, není taky žádný život.

Landšturmáci, kteří je hlídají, vypravují, že s počátku byli živější. Mívali, jak to vždycky 

bývá, mezi sebou poměry, které se často vyřizovaly pěstmi a nožem. Teď už jsou docela otupělí a 
lhostejní, většina už ani neonanuje, tak jsou slabí, ačkoli to s tím bývá často tak zlé, že to dělají 
dokonce po celých barácích najednou.