Remarque---Na-západní-frontě-klid

Najednou mne zavalí proud neobyčejného tepla. Tyto hlasy, těch pár tichých slov, tyto kroky 

v zákopu mě rázem vytrhnou ze strašlivého osaměni" smrtelné úzkosti, které bych byl málem 
propadl. Jsou něčím víc než je můj život, tyto hlasy jsou něčím, co je víc než mateřská láska, jsou 
tím nejsilnějším na světě a tím, co mě nejvíc chrání: jsou to hlasy mých kamarádů.

Nejsem už třesoucím se kouskem života, osamělým v temnotě, patřím k nim a oni ke mně, 

máme stejný strach a stejný život, jsme spojeni'prostě a těžce. Chtěl bych svůj obličej vtisknout 
do nich, do těchto hlasů, do těchto pár slov, která mne zachránila a která budou i napříště se 
mnou.

*    *    *

Kloužu opatrně přes okraj a plazím se dál. Lezu po čtyřech; jde to dobře, fixuji si směr, 

rozhlížím se a zachycuji si do paměti obraz ohnivých šlehů z děl,abych trefil nazpět. Pak se 
snažím dostat spojenís ostatními.

Mám   stále   ještě   strach,   ale   je   to   rozumný   strach,   neobyčejně   zvýšená   opatrnost.   Noc   je 

rozvětřená a při šlezích plamenů z dělových hlavní tancují kolem mne stíny. Vidím tak příliš málo 
i příliš mnoho. Často ztrnu, ale nikdy to nic není. Tak se dostanu hodně daleko a vracím se 
obloukem zase zpátky. 

Spojení jsem nenašel. Každý metr přivádějící mě k našemu zákopu, naplňuje mě důvěrou a 

ovšem i větším spěchem. Bylo by nepěkné dostat teď ještě něco na hřbet.

Tu mnou projede nová hrůza. Nepoznávám už jasně směr. Tiše se skrčím do nějaké jámy a 

pokouším se orientovat. Nejednou se už stalo, že někdo skočí spokojeně do zákopu a teprv pak 
pozná, že to není ten pravý.