Remarque---Na-západní-frontě-klid

Nechci běhat po světě jako mrzák."

Tak ležíme se svými myšlenkami a čekáme.

*    *    *

Večer nás nesou na jatka. Leknu se a rychle přemýšlím, co mám dělat; je totiž známo, že 

doktoři   v   polních   lazaretech   rádi   amputují.   Je   to   při   velkém   návalu   jednodušší   než   složité 
flikování. Žádným způsobem se nedám chloroformovat, i kdybych měl pár lidem rozbít hlavu. 
Jde to dobře. Doktor se šťourá v ráně, až mám černo před očima.

„Jen nedělejte prosím vás, takový obličeje," nadává a rýpá dál. Nástroje se blýskají v jasném 

světle jako potměšilá zvířata. Bolesti nelze snést. Dva opatrovníci mi drží ruce, ale zbavím se 
jednoho z nich a chci právě praštit doktora do brejlí, když to zpozoruje a uskočí.,,Chloroformujte 
toho chlapa!" vykřikne vztekle.

Tu se uklidním. „Odpusťte, pane doktore, já budu držet, ale nechloroformujte mě."
„No, jo," zavrčí a sáhne opět ke svým nástrojům. Je to blonďák, nanejvýš třicátník, s jizvami 

ze studentských půtek a protivnými zlatými brejlemi. Pozoruji, že mě teď schválně šikanuje, 
hrabe se jen tak v ráně a chvílemi šilhá přes brejle na mne. Zatnu ruce do rukojetí, spíš pojdu, než 
aby ode mne uslyšel jediné hlesnutí.

Vylovil střepinu a hodí mi ji. Zdá se, že je spokojen s mým chováním, neboť mě dá nyní 

pečlivě do destiček a praví: ,,Zítra se jede domů." Pak mě dají do sádry. Když jsem zase s 
Kroppem, vypravuji mu, že tedy pravděpodobně zítra už přijede nemocniční vlak.

„Musíme si promluvit se šikovatelem od sanity, Alberte, abychom zůstali pohromadě."

Podaří   se   mi   podstrčit   šikovateli   s   příslušným   slovním   doprovodem   dvě   z   mých   cigár   s