Remarque---Na-západní-frontě-klid

„Až do Kolína."

„Alberte, zůstaneme pohromadě," povídám, „uvidíš."
Při příští obchůzce sestry zadržím vzduch a ženu jej do hlavy. Napuchne a zrudne. Zastaví se u 

mne. „Máte bolesti?"

„Ano," stenám, „najednou."
Dá mi teploměr a odejde. To bych nesměl chodit ke Katovi do školy, abych nevěděl, co s ním. 

Tyhle vojenské teploměry nepočítají se zkušenými vojáky. Jde jen o to dostat rtuť do výšky, pak 
ulpí v úzké rource a nespadne.

Dám teploměr pod paždí, šikmo dolů a cvrnkám do něho neustále ukazováčkem. Pak s ním 

zatřepu nahoru. Tak dosáhnu 37,9 stupňů. To ale nestačí. Sirka, držená opatrně blízko teploměru, 
dodá 38,7 stupňů.

Když se sestra vrátí, nadmu se, dýchám trochu přerývaně, dívám se na ni trochu vyboulenýma 

očima, neklidně sebou vrtím a šeptám:

„Já už to nemůžu vydržet."
Zaznamená mě na cedulku. Vím přesně, že sádrový obvaz otevrou jen v nejnutnějším případě.

Vyloží mě spolu s Albertem.

*    *    *

Ležíme v katolickém hospitálu ve společné světnici. Máme štěstí, neboť katolické nemocnice 

jsou známy dobrým zacházením a dobrou stravou. Všechny postele lazaretu jsou plně obsazeny 
naším vlakem, je v tom hodně těžkých případů. Dnes ještě nás prohlížet ne budou, poněvadž je tu 
málo doktorů.

Chodbou jezdí ustavičně na gumových kolech ploché vozíčky a na nich vždy po celé délce 

někdo leží. To je zatracená poloha-být tak natažen - štěstí ještě, když člověk spí.

Noc je hodně neklidná. Nikdo nemůže spát. K ránu trochu zamhouříme oči. Procitnu, až když 

už je jasno. Dveře jsou otevřeny a z chodby slyším hlasy. Také ostatní se probouzejí. Muž, který 
je tu už pár dní, nám to vykládá: „Tady nahoře na chodbě se sestry každé ráno modlí. Říkají tomu 
ranní pobožnost. Abyste z toho taky něco měli, otevrou dveře."