Remarque---Na-západní-frontě-klid

dostali   do   stejného   vozu.   Je   tu   množství   sestei   červeného   kříže.   Kroppa   dají   dolů.   Mě 
nadzvednou a mám se dostat do postele nad ním.

„Pro Kristovy rány," vyjede mi najednou z úst.

,,Copak?" ptá se sestra.
Mrknu na postel. Je potažena sněhobílým prostěradlem, nepředstavitelně bílým prostěradlem, 

které má dokonce ještě záhyby po žehlení. A já mám košili šest neděl nepranou a špinavou až 
hrůza.

,,Nemůžete tam sám vlézt?" ptá se sestra starostlivě.
„To jo," povídám zpocen hrůzou, „ale dejte napřed pryč ložní prádlo."

„Proč?"
Připadám si jako prase. Do toho si mám lehnout? - „Vždyť se -"

Váhám.
„O trochu špíny?" ptá se povzbudivě. „To nevadí, to se přec zase vypere."
„Ne, to ne," pravím rozčileně. S tímto útokem kultury se neumím vyrovnat.
„Za to, že jste venku leželi v zákopu, budeme přec ještě moci vyprat nějaké to prostěradlo," 

pokračuje.

Dívám se na ni, je mladá a k nakousnutí, čistě vymytá a něžná jako všecko tady, člověk 

nechápe, že to není jenom pro důstojníky, necítí se tu doma, ba do-konce jakoby byl něčím 
ohrožen.

Přes to mě ale natahuje na skřipec a nutí mě všechno říct.
„Já jen myslel," přeruším se, musí přec rozumět, oč jde.

„Oč jde ještě?"
„O vši," vyrvu konečně.
Směje se. „Ty se musí taky jednou mít dobře." Teď mi to může být jedno, vyškrabu se do 

postele a přikryju se.

Nějaká ruka jede po přikrývce. Šikovatel. Má je mít.
Za hodinu pozorujeme, že jedeme.

*    *    *

V noci se probudím. Kropp se taky hýbá. Vlak rachotí tiše po kolejích. Jak je to všecko ještě 

nepochopitelné: postel, vlak, domů. Šeptám: ,,Alberte!"

...Ano."
„Víš, kde je tu latrína?"
„Myslím, že tamhle napravo od dveří."
..Já se podívám." Je temno. Hmatám po kraji postele a chci se opatrně smeknout. Ale noha