Remarque---Na-západní-frontě-klid

dělám."

„Jak se jmenujete?"

„Náhradní záložník Josef Hamacher."

Inspektor odejde.
Všichni jsme zvědavi. „Pročpak ses hlásil? Vždyť tys to nebyl!"

Šklebí se. „To nic nedělá. Já mám atest z magorky." Tomu ovšem rozumí každý. Kdo má atest 

z magorky, může dělat co chce.

„Ano," vypravuje, „měl jsem ránu do hlavy a na to mi dali atest, že jsem občas nepříčetný. Od 

té doby jsem na tom moc dobře. Mně nesmí nikdo dráždit. Mně se tedy nic nestane. Tam toho 
dole to hezky rozzlobí. A přihlásil jsem se, poněvadž mi ta rozbitá flaška dělala legraci. Jestli 
zejtra otevřou zase dveře, rozbijeme zase něco."

Máme sakramentskou radost. S Josefem Hamacherem v čele můžeme se pustit do všeho.

Pak přicházejí bezhlasé, ploché vozíky a odvážejí nás.

Obvazy jsou přilepeny. Řveme jako býci.

*    *    *

V naší světnici leží osm mužů. Nejtěžší ránu má Petr, kučeravý brunet - komplikovaný průstřel 

plic. František Wächter vedle něho má rozstřílenou ruku, na první pohled to nevypadá tak zle. Ale 
třetí noci nás volá, abychom zazvonili, že se mu zdá, že vykrvácí.

Silně zazvoním. Sestra, která má noční službu, nejde. Chtěli jsme toho na ní večer hodně 

mnoho, poněvadž jsme měli všichni čerstvé obvazy a proto velké bolesti. Ten chtěl, aby mu 
položila nohu tak, onen zas jinak, třetí chtěl vodu, čtvrtému měla načechrat podušku; tlustá 
stařena nakonec nevrle bručela a práskla dveřmi. Teď myslí, že to je zase něco takového, a nejde. 
Čekáme. Pak řekne František: ,,Zazvoň ještě jednou."

Zvoním. Pořád ještě se neobjevuje. Na našem křídle je jen jedna sestra v noci ve službě, snad 

má právě co dělat v jiném pokoji. „A myslíš opravdu, že krvácíš, Františku?" ptám se. „Nebo 
dostaneme ještě zase houbovou."