Remarque---Na-západní-frontě-klid

Jsem mlád, je mi dvacet let, ale ze života znám jenom zoufalství, smrt, strach a skálopevnou 

alianci nejnesmyslnější povrchnosti s propastí utrpení. Vidím, jak národy jsou štvány navzájem 
proti sobě a mlčky, nevědomě, pošetile, poslušně, nevinně se pobíjejí. Vidím jak nejchytřejší 
mozky světa vynalézají zbraně a slova, aby se to dělalo ještě rafinovaněji a ještě déle. A spolu se 
mnou to vidí všichni lidé mého stáří tady i tam, po celém světě, spolu se mnou to prožívá má 
generace. Co budou dělat naši otcové, až jednou vstaneme a předstoupíme před ně a budeme 
žádat počet? Co od nás očekávají, až přijde doba, kdy nebude války?

Po celá léta bylo naším zaměstnáním zabíjení – bylo to naše první povolání. Naše vědění o 

životě se omezuje na smrt. Co se má po tomhletom ještě dít? A co se stane z nás?

*    *    *

Na naší světnici je nejstarší Lewandowski. Je to čtyřicátník a leží v nemocnici už deset měsíců 

s těžkou ranou do břicha. Teprve v posledních týdnech to přivedl tak daleko, že může shrbeně 
trochu pokulhávat.

Několik dní je ve velikém rozčilení. Psala mu jeho žena z malého hnízda v Polsku, kde žije, že 

sehnala tolik peněz, aby si mohla zaplatit jízdné a navštívit ho.

Je už na cestě a může každým dnem dojet. Lewandowskému nechutná jídlo, dokonce rozdá i 

klobásu s červeným zelím, když se v ní trochu pošťoural. Běhá stále po světnici s dopisem v ruce, 
každý jej už tucetkrát četl, poštovní razítko je bůh ví už po kolikáté přezkoumáno, písmo lze 
skrze skvrny z mastnoty a otisky prstů sotva přečíst, a co se musí stát, to se stane: Lewandowski 
dostane horečku a musí zase do postele.