Remarque---Na-západní-frontě-klid

ležíme-li v ohni. Pole pokrytá jamami venku, pole rozrytá jamami uvnitř.

Všichni jsou tací, nejenom my - co bylo dřív, to už neplatí, a člověk o tom opravdu taky už 

neví. Rozdíly, vytvořené vzděláním a výchovou, jsou smazány a nelze je už rozeznat. Skýtají 
občas výhody při využívání situace; ale mají i své nevýhody, vyvolávajíce psychické brždění, 
které je nutno překonávat. Je to tak, jako bychom dříve byli mincemi z různých zemí; roztavili je 
a máme nyní všichni totéž ražení. Chtěl-li by kdo poznat rozdíly, musil by velmi dobře zkoušet 
materiál. Jsme vojáci a teprve na druhém místě - jakýmsi podivným a stydlivým způsobem - 
jedinci.

Je to veliké bratrstvo, které záblesk kamarádství lidových písniček, pocit solidarity, jaký bývá 

mezi vězni, a zoufalá družnost odsouzenců k smrti pojí zvláštním způsobem v jakýsi stupeň 
života, který se rodí prostřed nebezpečí z napětí a osamocenosti smrti a užívá letmo získaných 
hodin, způsobem docela nepatetickým. Je to heroické a banální, chce-li to někdo hodnotit - ale 
kdo by to dělal?

V   tom   je   to,   že   Tjaden   při   hlášení   nepřátelského   útoku   v   divokém   kvapu   shltne   svou 

hrachovou polévku se špekem, poněvadž neví, bude-li za hodinu ještě živ. Dlouho jsme o tom 
diskutovali, je-li to správné či ne. Kat to zavrhuje tvrdě, že nutno vzítv úvahu ránu do břicha, 
která je při plném žaludku nebezpečnější než při prázdném.

Takové věci se nám stávají problémy, mají pro nás svou závažnost a jinak tomu ani být 

nemůže.   Život   má   tady,   na   hranici   smrti,   nesmírně   jednoduchou   linii,   omezuje   se   na   to 
nejnutnější, všechno ostatní je ponořeno do tupého spánku; - to je naše primitivita a naše spása. 
Kdybychom byli diferencovanější, už dávno bychom se zbláznili, desertovali nebo padli.