Remarque---Na-západní-frontě-klid

Neviděl svou ženu už dvě léta. Porodila mezitím dítě, to přinese s sebou. Ale Lewandowski se 

obírá něčím docela jiným. Doufal, že dostane vycházku, přijde-li jeho stará, neboť to je přec jisto: 
Vidět se je docela hezké, ale má-li člověk po takové době zase svou ženu, chtěl by, když to půjde, 
přece ještě něco jiného.

Lewandowski s námi o tom debatoval celé hodiny, neboť na vojně se z toho nedělá žádné 

tajemství.   Nikdo   se   taky   nad   tím   nepohoršuje.  Ti,   kdo   už   mohou   vycházet,   mu   pověděli   o 
několika skvělých zákoutích v městě, v zahradách a parcích, jeden věděl dokonce o malinké 
světničce.

Ale co je to všechno platné, Lewandowski leží v posteli a má své starosti. Život už ho vůbec 

netěší, propase-li tohle. Těšíme ho a slibujeme, že už to nějak narafičíme.

Druhého dne odpoledne se objeví jeho žena, malé, suché stvoření, s úzkostlivýma a bystrýma 

očima, v jakési černé mantile s okružím a stuhami, bůh ví, kde a po kom to podědila.

Tiše něco bručí a zůstane ostýchavě stát u dveří. Lekne se, že je nás tam šest chlapů.
„No, Marjo," povídá Lewandowski, a když mluví, tak se mu nebezpečně pohybuje ohryzek, 

„pojď jen klidně dál, ti tady ti nic neudělají."

Jde kolem celé světnice a podává každému z nás ruku. Potom ukazuje dítě, které mezitím 

nadělalo do plen. Má s sebou velkou, perlami prošívanou tašku, z které vyndává čistou plenu, aby 
dítě čerstva převinula. Tím jsou překonány první rozpaky a oba začnou hovořit.

Lewandowski sebou nepokojně vrtí a šilhá po nás co chvíli svýma kulatýma, vyvalenýma 

očima.

Doba je příznivá; je po visitě, do světnice by mohla mrknout nanejvýš ještě některá sestra.