strakonicky_dudak

Veselost je ta nejlepší apatyka, a tanec vojáka nezabije. 

ŠAVLIČKA: I coţ je o tanec – mangari! Voják má podle toho 

podešve, nebýt jen při něm těch vašich zlořečených dud. 

KODĚRA: A mordije jo, tak říkáš nebýt? I toť by pak bylo celé 

posvícení jako kaše bez omastku a perníku. 

ŠAVLIČKA: Měli byste mít pořádnou tureckou kapelu – plnou 

kruchtu muzikantů, helikóny, křídlovky, pozouny – 

KODĚRA: I, i, copak ti napadá. Aťsi jen jednají ty novomódní 

plechy po městech, aťsi! My tu drţíme na dudy; to je poctivá, 
staročeská muzika. 

ŠAVLIČKA: Ţe by z ní myši utekly. 
KODĚRA: Ó, já se při ní zmláda jaktěţiv dost vytrdloval. 
ŠAVLIČKA: To věřím, protoţe jste jaktěţiv jiné intrády neslyšel; ale 

kdo byl na vojně – 

KODĚRA: To věřím, ten zná muziku – aţ někdy záda brní. 

6 

VÝSTUP 3. 

Z hospody vyjde několik chasníků, někteří jenom pro ochlazení, jiní s 

rosolkou a pivem, i zavdávají děvčatům. Kalafuna jde s houslemi v ruce. 

Švanda s dudami. Předešlí. 

KALAFUNA: Tak zase do kola, mládenci, dokud mi šmytec hupsá, 

zahrajeme vám něco od podlahy. 

ŠAVLIČKA: Buď rád, skřípale, ţe tě nikdo neslyší. 
KALAFUNA: Skřípale? Hehe! – Kdybych tě neznal, Šavličko, myslil 

bych, ţe mi chceš míchat ţlučí. Já jsem starý primárius. 

ŠAVLIČKA: Ty? To si přijď k nám poslechnout primáriusa, kdyţ 

přijede takhle nějaký z Babylónu – nebo odkudsi. Ten hraje, 
divţe si neutrhne ruce, a posluchači dostávají křeče. 

KODĚRA: I hrome! 
KALAFUNA: He, he – to by byla pěkná muzika! 
ŠAVLIČKA: Teď se nesmí hrát – (napodobí hraní na housle) tidli dity, 

didlity – to by nabral! – teď to musí chodit: prásk, bum, šrum 
– a zase: dlajdlajlaj, jako kdyţ se dva hubičkují – to padají 
tolary.  

KODĚRA: Tolary? 
ŠAVLIČKA: Teď se vydělají muzikou zlořečené peníze. 
KALAFUNA: Ţe vydělají? 
ŠAVLIČKA: Mangari, jako smetí! Tisíce. 
KALAFUNA: To je mluvka. 
ŠAVLIČKA: Tisíce, povídám, smete takový muzikant podle