strakonicky_dudak

bandurskou. 

9 

ŠVANDA: Ale já chci víc! Půl tolaru mi nestačí; za to nemohu 

Dorotce koupit ani šněrovačku. 

KALAFUNA: A ty bys jí nejraději koupil hned také čepeček – však 

já do tebe vidím. Ale bez šněrovačky se můţete mít také rádi. 

ŠVANDA: Můţete! Co mi pomůţe, kdyţ mi dá šenkýř na stůl plný 

dţbánek a já se ho nesmím dotknout? Dorotčin tatík, hajný 
Trnka, mi hrozí, ţe mi zpraţí zadek jako zajíci. 

KALAFUNA: To jsou tak hloupé řeči tatíků, kdyţ hoch nemůţe 

hodit na stůl hned plný pytlík. Snad budu také takový 
mumloun, aţ mi ta moje kuřata dorostou. 

ŠVANDA: Ale já vím, co udělám. Do toho kozlího měchýře uţ tady 

ani nefouknu; ale půjdu do světa a přinesu si tisíce! 

KALAFUNA: He, he – kdyby to byly hniličky – proč ne? 
ŠVANDA: Jen se posmívej! Půjdu a půjdu! Já měl uţ dávno táhnout 

sirky, nynčko to vidím. Kdyţ vydělá jiný člověk peníze 
drnkačkou, seţenu já dudama také něco – a kdyby to byl 
jenom jeden tisíc. 

KALAFUNA: Tobě ty zpropadené tisíce zmatou ještě kolečka. 

Podívej se na mne; já neměl ani zlámané grešle – he, he, kdyţ 
jsem si namlouval svou slaďoučkou Kordulku – její máma na 
mne brala koště – , a přece jsem holku dostal. Jenom trpělivě, 
jenom nic násilím. 

ŠVANDA: Já nemám takovou račí krev! 
KALAFUNA: Ale já dostal svou sladkou Kordulku. 
ŠVANDA: A těm našim švihákům v koţenkách dudy uţ také  jaksi 

nevoní. Pryč tedy, hajdy do světa! Tam jsou tolary. Jen si 
tady hudlař a louskej bídu sám – já budu shánět tisíce! 
(Odejde) 

KALAFUNA (jde za ním): Jakpak sám, kdyţ mám svoji drahou 

10 

Kordulku? (Volá za ním): A počkej, zejtra máme ještě 
sousedskou! – Je pryč, chudinka, kvůli ţenské – a pryč! 

VÝSTUP 4. 

Kordula z protější strany, s ní Honzík, Frantík a Kačenka. Kalafuna. 

KORDULA: Ouha! – muţi, Kalafuno! Co je to? 
KALAFUNA: Ah, ty jsi tady, moje slepičko – a hned s celou kukaní? 
DĚTI (se okolo něho shrnou a ohmatávají mu kapsy): Tatínku, máte